Absurdita, vulgarita, nonsens. Viktor aneb Dítka u moci je hrou pro otrlé

0
1032
Viktor aneb Dítka u moci se do repertoáru Divadla v Dlouhé vrátí na podzim.

Viktor aneb Dítka u moci je hra surrealistického básníka a dramatika Rogera Vitraca a poprvé ji zinscenoval Antonin Artaud v Divadle Alfreda Jarryho. Ve své době skandální fraška moderního divadla se usídlila od minulého roku v pražském Divadle v Dlouhé s upozorněním “vhodné od 15 let” a na to, že v představení je používáno velké množství vulgárních slov, a proto není doporučeno lidem, kterým tento způsob vyjadřování na jevišti vadí. To se ukázalo jako stěžejní sdělení celého nastudování hry v režii Jana Mikuláška.

Zápletka Viktora není nijak převratná. Točí se kolem nevěry Viktorova otce (Robert Mikluš), který udržuje poměr s lascivní služkou (Magdalena Zimová) svého domu i manželkou (Klára Sedláčková-Oltová) svého nejlepšího přítele Gastona (Tomáš Turek), o kterém se už měsíc povídá, že se zbláznil. Viktor (Jan Meduna) je z celé situace rozrušený také proto, že se právě mají slavit jeho deváté narozeniny. Na svůj věk je ale příliš vyspělý, jak fyziologicky, měří metr osmdesát,  tak intelektuálně.I když se to zprvu nezdá, je i velmi citlivý a dotýká se ho, že si ho vlastně nikdo v jeho významný den nevšímá, přestože si stěžuje na bolesti a každý ho jen rychle odbývá stejně jako jeho kamarádku Ester (Veronika Lazorčáková). Pomocí nemístných a drzých poznámek přede všemi hosty nevěru svého otce odhalí a s ním i pokrytectví a nakřáplé vztahy veškerých vystupujících postav i celé společnosti.

Hra v nastudování Divadla v Dlouhé pod taktovkou Jana Mikuláška však vyznívá jako by ani nebyla stvořená pro diváky, ale pro režiséra, který si na nicnetušících lidech v sále testuje, kolik toho dokážou vydržet. Zbytečnou, i když nejvíce civilní postavu Idy Mortemari (Marie Turková), která při stresových situacích vyluzuje nepříjemné zvuky a pachy, psychické a fyzické týrání malé, plaché a trochu zaostalé Ester, nespočet náznaků i explicitních projevů sexuální touhy včetně pedofilie u generála Wonségura (Jiří Wohanka) či hysterické záchvaty a vulgární projevy všech postav. Jako balzám na uši i oči pak působí Viktorovy klidné filosofické monology, které celou scénu zpomalí a umožní divákovi na chvíli si oddechnout. Samotný smysl Viktorových slov však uniká jak pára a vznáší nad ním až do konce představení, kdy jej bylo možné rozšifrovat. Zvolnění přichází nejen se zmíněnými Viktorovy monology, ale také se tklivou francouzskou písní, při které se scéna zatmí a pohyb postav zpomalí.

Hra pracuje s náhlým potemněním scény.
Hra pracuje s náhlým potemněním scény.

Jan Meduna je jako Viktor nominován na Cenu Thálie a Ceny divadelní kritiky, neměli bychom tak o jeho výkonu pochybovat. S ohlédnutím na umění ostatních herců však Meduna nijak nevyčnívá a jeho role vlastně taky ne. Výtečná je Helena Dvořáková jako neurotická Emílie, ostatně se herečka za svůj výkon ve hře dostala do širších nominací právě na Cenu Thálie. Veronika Lazorčáková se pak skvěle poprala s fyzicky náročnou rolí Ester. Ne že by Ester neustále někde pobíhala či zvedala těžké předměty, ostatně scéna je sterilní a jeviště posypáno plyšovými zvířaty, ale udržet zkřivení jejího těla po dvě hodiny už potřebuje notnou dávku sebezapření.

Ve Viktorovi je i přes výborné výkony tak nějak všeho moc. Je to hra přitažená za vlasy a obtěžkaná šíleným množstvím bizarnosti ve všech podobách a humorem pramenícím z devadesáti procent z trapnosti a neuvěřitelnosti předváděného. Zbylých deset procent budiž složeno z replik, kterým se divák upřímně zasměje, což platí zejména pro postavu tatínka, jeho zjev a pohybové nadání. Přehnané jsou i kostýmy, což výjimečně není na škodu, s provedením hry dokonale korespondují a zároveň kontrastují s jednoduchou scénou.

Jan Meduna, Helena Dvořáková a Robert Mikluš.
Jan Meduna, Helena Dvořáková a Robert Mikluš.

Sečteno podtrženo – Viktor není špatná hra, ale ocení ji spíše otrlí diváci libující si v bizarnosti a absurditě a kteří zvládnou pod snůškou všech těch nesmyslů (generálova odpověď “Já…já jsem kráva” na otázku “Kdo jste, generále?” je příkladem za všechny) a vulgarit odhalit nějaký hlubší smysl. Zároveň ne všechny postavy a jejich ve vteřině měnící se nálady z klidu do hysterie jsou snesitelné. Lidé odcházející z divadla po první půli tak nejsou výjimkou, k čemuž nepřispívá ani délka představení čítající s přestávkou 150 minut. Vyznění Viktora aneb Dítek u moci a pocity z něj jsou rozpačité a musí v divákovi dozrát, aby na něj radikálně změnil názor. Otázkou však zůstává, jestli právě to nebyl režisérův záměr.

Foto: archiv Divadla v Dlouhé