Iva Pazderková: Když si za deset let alba poslechnu, budu vědět, že jsou udělaná poctivě

0
496
Iva Pazderková vydává novou desku.

Patří mezi nejzajímavější tváře současné pop music, přestože ji mnozí znají spíše jako herečku. Iva Pazderková vydala na podzim loňského roku druhou desku s názvem Horská Lesní Ekologická Tvá Živá Dospělá Krabičková Smutná Šťastná, která láká nejen na zajímavý a rozhodně netypický název. Folkovou desku si zpěvačka vydává sama a je odrazem její osobnosti.

Nedávno jste vydala novou desku a asi nejsem jediná, koho zaujal ten neskutečně dlouhý název, který je poskládaný z názvů písniček. Je to ze všech, nebo jen z některých?

Napsala jsem veškerou hudbu i texty, kromě textu písně Černý šál, což je báseň A. S. Puškina. Tu jsem pouze zhudebnila, a proto v názvu chybí. Jinak je název složen ze všech ostatních písní na desce. Nemohla jsem na žádný vhodný přijít, tak jsem si řekla, že vzhledem k tomu, jak moc je deska autobiografická a osobní, tohle bude nejopravdovější řešení.

Pamatujete si ten název?

Ne (smích). Ale zkusím to, je to dle pořadí písní na desce – Horská Lesní Ekologická Tvá Dospělá, pak je asi Černý šál, ale už jsem asi špatně. Pak je možná Krabičková Šťastná Smutná a ještě jedna mi asi chybí, ale teď to nespočítám (smích).

Zaujalo mně, že jste si vybrala báseň od Puškina. Proč zrovna od něj?

To je jednoduché. Mám velice ráda ruské autory a zrovna jsem četla sbírku jeho poezie. Došla jsem k Černému šálu, a ve chvíli, kdy jsem ho dočetla, už jsem měla hudbu v hlavě. Bylo to neplánované a spontánní.

Zaujaly mně i samotné názvy, které jsou taky velice jednoduché. Bylo to také spontánní, nebo jste nad tím přemýšlela už delší dobu?

Nemám moc ráda dlouhé názvy a tyhle prostě mým písničkám odpovídají. Občas se mohou zdát zavádějící, ale vždy s písní souvisí, ráda používám metafory.

Album Ivy Pazderkové.
Album Ivy Pazderkové.

Hrajete folk, což není úplně mainstremový žánr. Co pro vás osobně folk znamená?

Folk mám opravdu nesmírně ráda. Je to tak ryzí a vlastně široký žánr, velmi svobodný. Ale jako posluchačka mám veliký rozptyl. Kromě mých nejmilejších, jako například Brian Blade nebo Punch Brothers, mezi mými cédéčky najdete i Marylina Mansona nebo Daft Punk.

Na první desce jste hodně hrála na ukulele, kdežto na druhé desce už ne. Proč?

Ukulele je mým prostředkem ke skládání, protože na něj hraji alespoň tak, abych mohla vydrnkat akordy. A je to nádherný nástroj, který na mé první desce UKULALA hrál zásadní roli. Na té druhé jsme změnili zvuk kapely, akordeon nahradily klávesy, uku je jen v jedné písni, a také přibyly dechy.

Bude vás ale doprovázet i na koncertech nebo to dáte úplně bez toho?

Na koncertech hrajeme písničky i z první desky a ty na zvuku uku často stojí, takže ho zase budu mít, ale zbytek obstará moje neskutečná kapela. Ta je složená z těch nejlepších muzikantů (Josef Štěpánek, Jaromír Honzák ,Jan Steinsdörfer a Roman Vícha) a ti na rozdíl ode mě hrát umí, já jim to spíš jenom kazím (smích).

Proč jste si vybrala zrovna ukulele?

Ve třetí třídě jsem hrála na piáno, ale nechtělo se mi cvičit, tak jsem přestala a teď si to samozřejmě vyčítám. Zvuk ukulele se mi vždycky líbil, navíc je malé a má jen čtyři struny, takže ho všude můžu nosit s sebou a nebylo tak složité se na něj učit. Ono se to nezdá, ale ukulele je velmi variabilní a samozřejmě zábavný nástroj. Mám vlastně výhodu, že nemám hudební vzdělání a neumím hrát z not, nejsem tedy při skládání ničím limitovaná.

Vaše debutové album vyšlo v roce 2013, tohle v roce 2016. Skládala jste si postupně, a nebo jste si řekla, že teď je čas udělat desku?

Po vydání prvního alba jsem začala postupně znovu skládat a psát. A ve chvíli, kdy jsem měla dost písní, jsem se rozhodla vydat další. Desky si vydávám sama a díky tomu nejsem ničím a nikým limitovaná a nikdo mi do toho nemluví. Je to úplná svoboda. Ale tím pádem si nepořídím nové auto.

Je to opravdu tak velké plus vydávat si desky sama?

Je to výhoda. Když si za deset let obě alba poslechnu, budu vědět, že je to udělané poctivě, přesně tak, jak jsme chtěli a jak nás to bavilo. Tenhle pocit a možnost způsobu práce je k nezaplacení. I když je pravda, že to stojí hodně peněz, ale nelituji jediné koruny.

Někdo vás víc vnímá jak herečku, teď někdo jako zpěvačku. Ve které roli se vy cítíte líp?

Jsem vystudovaná herečka, divadlo navíc hraji od svých devíti let. Poslední roky mě ale skutečně nejvíc naplňuje, když stojím na pódiu s kapelou za zády. Udělám maximum pro to, aby byly v letošním roce nějaké koncerty. Moc bych chtěla nějaké menší klubové turné, protože má hudba se ani nikam jinam nehodí.

Loňský rok ovládla hodně kauza Český Slavík a vyhlášení skupiny Ortel na druhém místě. Vy jste se s Radkem Bangou zvedli a odešli jste v tu chvíli ze sálu. Jaké ve vás v ten moment byly pocity?

Ano, zvedla jsem se a v klidu odešla, protože jsem nechtěla kazit atmosféru v sále. S obsahem tvorby Ortela se neztotožňuji. Ani s formou, kterou ji prezentuje. Mrzí mě nastavení společnosti, které vítá agresivní řešení problémů, černobílé vidění světa, poddávání se hysterii a pohrdá respektem, úctou a láskou k bližnímu. Tohle se musíme nějaký způsobem snažit změnit a vrátit se zpátky k základním morálním hodnotám. Je to někdy těžké, ale musíme se naučit řešit věci jinak než násilím, segregací a politikou strachu.

Foto: Roman Černý