Petr Stach: Pořád je to jenom divadlo, nejde o život

0
2364
Petr Stach. Foto: Zdeněk Hrbata

Televizní diváci ho znají jako jednoho z operativců v populárním seriálu České televize Případy 1. oddělení. Do světa filmu se zapsal jako bratr Jana Palacha v sérii Hořící keř. Divadelní publikum ho zná zase jako herce z dětského divadla Minor. Petr Stach má ale na svém kontě mnohem větší rozpětí divadelních rolí. Aktuálně září v dramatu Smrt a dívka na scéně pražského Divadla Ungelt.

Sešli jsme se v rámci divadelního festivalu Gavranfest. Sleduješ celkově divadelní festivaly a trendy na divadelní scéně?

Programově určitě ne. Dám spíš na doporučení, když mi někdo řekne, co je dobré, a co ne. Nemám úplně tu trpělivost a čas obcházet poctivě festivaly. Přiznám se, že jsem často unavený, a spíš než do divadla jdu radši do lesa. Někdy mi přijde, že jít ve volnu do divadla je stejné, jako by šel horník o víkendu do jeskyně.

V rámci Gavranfestu jste s 3D company zahráli komedii Smích zakázán. Jak vznikl tento soubor?

3D company jsme začali dělat, protože jsme se chtěli bavit, něco zkoušet, ale nikde nebyla moc příležitost, tak jsme si založili vlastní soubor. Pak nám Žižkovské divadlo Járy Cimrmana poskytlo prostor a rádi jsme toho využili. Je to jak za mladých let, všechno si bouráme a stavíme sami. (smích).

Hraješ na několika pražských scénách. Dá se práce na nich srovnávat?

Všechno jsou to malé scény. Mám radši menší prostory, kontakt s divákem je tam lepší a dá se víc pracovat s výrazovými prostředky. Ale tohle je klišé, bylo to už stokrát řečeno.

Smrt as dívka. Foto:
Smrt a dívka. Foto: Jan Malíř

Účinkuješ mimo jiné i ve hře Smrt a dívka, kterou nově uvádí Divadlo Ungelt, které je opravdu hodně malé. Tam je to asi hodně o kontaktu s divákem?

To nepochybně. Ungelt je hodně intimní prostor, divák je tam jako další hromadná figura. Je to docela temná hra, z dob Pinochetova pádu v Chile, ale stává se, že se diváci někdy úplně nečekaně zasmějí. V tu chvíli to tam přináší úplně nový element a člověk na to hned chtě nechtě zareaguje. Je to takové dobrodružné, neví se, co bude za další vteřinu. Myslím, že není dobré stavět si tam tu čtvrtou stěnu. Je lepší to vzít do hry a nějak na to zareagovat.

Nebýváš z tak malého prostoru nervózní?

Někdy jo, někdy ne. Někdy je publikum vstřícné, cítíte, že jde s vámi, že se nechá vtáhnout do hry a pak je to snažší a i nervozita jde stranou. Někdy se to ale nepovede a pak samozřejmě nervozita přichází.

Ve hře Smrt a dívka a Smích zakázán jste na jevišti jen ve třech. Je hodně těžké udržet divákovu pozornost? A zároveň i svojí koncentraci?

Řekl bych, že je to někdy možná i snažší, než když hraješ inscenaci, kam si zajdeš jen na svůj vejšlap a pak klábosíš v zákulisí. Tady nesmíš povolit, adrenalinu je v krvi spousta. Ale pořád je to jenom divadlo. Nejde o život.

Smrt a dívka je drama, Smích zakázán zase komedie. Kde se ty sám cítíš jistější?

Takhle to nerozlišuji. Každý žánr si nese něco svého. Navíc já mám rád, když je komedie tak trochu tragikomická, že to není taková srandovní fraška. Mám rád, když tam člověka občas zamrazí.

Manželský poker uvádí Divadlo Palace, což je divadlo, co má v repertoáru právě tento typ frašek. Je i tato hra na podobné bázi?

Tam je nás šest nebo sedm. Myslím, že hodně záleží na tom, kdo jakou hru režíruje. Tohle režíroval Petr Hruška, se kterým se mi moc dobře pracovalo. On pracuje hodně poctivě, každou situaci zkoumá, podrobně jí vykládá. Myslím, že když se „bulvární divadlo“ dělá poctivě, tak to může být skvělé a nemusí to být trapné.

Oproti Smrt a dívce je to hodně odlehčené.

To určitě. Ve Smrti a dívce se řeší existenční trauma, vina či nevina, msta. V komediích je to samá nevěra, pořád dokola. Nevím, jak úspěšná by byla komedie o popravách (smích).

[quote_box_center]

Mezi šesti očima

Petr Stach nedává rozhovory. Sama jsem se o něj pokoušela před dvěma lety. Prý se opakuje. Navíc novináři se ptají pořád na to samé dokola. Proto jsme se ho snažily udělat tak, abyste se, vy čtenáři, dozvěděli, něco, co jinde nenajdete. Možná to zní jako klišé, ale je to tak. Proto nečekejte žádné otázky na soukromí či na populární Případy 1. oddělení. Rozhovor se nesl v příjemném duchu ve sklepení Žižkovského divadla Járy Cimrmana, a když jsme se poté potkali na Noci literatury, bylo to snad ještě příjemnější setkání. Snad nám tedy odpustíte to tykání.

  [/quote_box_center]

Aktuálně točíš pro Českou televizi seriál Bohéma, kde hraješ Martina Friče. V Hořícím keři jsi hrál Jana Palacha. Jak moc těžké, či naopak jednoduché, je hrát reálné postavy?

Myslím, že někteří kolegové v Bohemě to mají mnohem těžší. Představ si hrát Vlastu Buriana, kterého zná opravdu každý. Jeho mimiku, styl, hlas. A Vladimír Javorský se toho úkolu zhostil opravdu mistrovsky. Když jsem ho pozoroval při natáčení, vážně tam někdy stál Vlasta Burian. Vláďo, klobouk dolů!!!

Už šestnáct let hraješ v dětském divadle Minor. V čem je to jiné hrát pro dětského a dospělého diváka?

Když opomenu fakt, že dětské divadlo je více výtvarné nebo není tolik založeno na textu, tak si myslím, že v konečném důsledku je to vlastně to samé. Je to o tom něco předstírat a zkoušet navázat vztah s hledištěm, jestli na hru přistoupí, nebo ne. Dětští diváci umějí být daleko tvrdší, když je to nebaví. Poznáš to tak, že jim v hledišti svítí obličeje, jak koukají do mobilu. Bývaly časy, kdy po nás děti svítily laserovými ukazovátky…

Zásadní rozdíl hraní před dětským publikem tedy nevidíš?

Herce to musí bavit. Když se mu nechce, tak se musí sám v sobě přesvědčit, že ho to baví. Když mu není dobře, tak se musí přesvědčit, že mu dobře je. Okno se může dostavit jak v dětském divadle, tak i v divadle pro dospělé. Zásadní rozdíl necítím.

A co zpětná vazba? Píšou děti do divadla či máte ohlasy od rodičů?

Paradoxně děti píšou do divadla hodně. Dětské divadlo má ale to specifikum, že se tam nehraje na jednotlivé herce, ale je to hodně skupinová záležitost a herecká ega jdou stranou. Je to taková živá voda, v tom si člověk odpočine, to je příjemné. Děti píšou do divadla, co se jim líbilo. Je to takové čistší.

Je to ještě pořád výzva hrát šestnáct let pro dětské publikum? To je hodně specifický druh diváka.

Mám Minor rád, mám rád ty lidi tam a za ty roky mám s nimi nejintenzivnější vztahy. Moc rád se tam vracím. Navíc v málokterém divadle si člověk může i na něco zahrát či zazpívat. Je to takové víc hravé a žánrově rozdílné.

Robin Hood. Foto: Zdeněk Hrbata
Robin Hood. Foto: Zdeněk Hrbata

V tomto je výjimečná hra Čarokraj, která se hraje v Národním divadle a kde součástí představení je i prohlídka divadla. Navíc je to vhodné pro dospělé i rodiny s dětmi. Myslíš, že to funguje?

Tam jde hlavně i o to, že jako dítě máte zážitek, že jdete do Národního divadla, prolezete podzemí, přejdete přes jeviště a teprve pak si jdete sednout. Často se stává, že větší zážitek z toho mají rodiče a dětem je to tak trochu jedno. Čarokraj je hodně výtvarný, je tam orchestr a všechno je to hodně expresivní. Myslím, že jako první styk s divadlem to je pro děti skvělé.

Čarokraj je opera. Máš tam nějaké těžké operní party?

Role žabáka, kterého hraju, je napsaná tak, že on zpívá špatně. On je tam styčným bodem mezi diváky a tím podzemím, říší mytologie, takže on zpívá tak jako neuměle. To je úkol pro herce. Takhle špatně by to žádný operní pěvec nezazpíval. Je to makačka, živý orchestr, dirigent, nástupy. Obdivuju operní pěvce, je to dřina.

Když jsi mluvil o těch nástrojích, ve filmu Laputa hraješ na saxofon. Bylo to v rámci role, nebo hraješ na saxofon normálně?

Jo, hraju na saxofon. V Minoru všichni na něco hrajeme. Já na saxofon a příčnou flétnu, kolegové na klarinet, basu. Vždycky se z toho sestaví kapela a je to živé. Mnohem lepší než orchestr někde v orchestřišti.

Když se to tak vezme, hraješ na několika scénách, hrál jsi ve velmi populárních Případech 1. oddělení, pracovních nabídek máš poměrně dost, na scéně působíš přes patnáct let. Je pro tebe teď nabytá sláva zadostiučiněním?

Znám tolik dobrých herců, kteří nejsou vidět, zná je jen pár lidí v divadlech a jsou výborní. Ta profese je hrozně nespravedlivá.

Pocházíš z Jablonce nad Nisou, hrát jsi ale začal až v Praze. Máš přesto nějaké srovnání pražských a mimopražských scén?

Čas na práci tam je mnohem koncentrovanější, není tam tolik práce jako tady. Když tam mají možnost dělat divadlo, tak si toho cení. Když dostanou peníze od města, tak si toho prostě víc váží. Pět let jsem na volné noze, takže vím, co to znamená shánět si práci a ten stres, když ji nemáte. Je to hodně psychicky náročné.

To je možná ten důvod, proč tolik herců nastupuje do všech nekonečných seriálů.

Nepochybně. Bohužel, dnešní doba je hodně o penězích, to všichni víme. A práce v divadle opravdu není žádné finanční terno, jak si možná mnozí myslí. Takže když vám pak někdo nabízí jistotu pravidelného výdělku v seriálu, jen málokdo asi odmítne.

V létě tě budeme moci vidět i v rámci Letních shakespearovských slavností, které se každoročně hrají v prostředí Pražského hradu. Jak se na tu atmosféru těšíš?

Těším se velmi. Na Hradě jsem ještě nehrál, bude to pro mě premiéra.

Odlišný způsob práce sis vyzkoušel i během Noci literatury, kde jsi předčítal několikrát stejný úryvek z knihy. Bylo to náročné a jak jsi celou akci vnímal?

Já jsem si to velmi užil. Četl jsem v netradičním prostoru, nelehký text a lidi to i tak vzali. Ale musím přiznat, že číst desetkrát za sebou stejný text pro mě nebylo snadné. Celá tahle akce mi přijde skvělá, že se lidi seznamujou s méně známými díly světových autorů.