Recenze: Alena Mornštajnová vyniká lehkostí v psaní, Tiché roky si drží standard

0
60

Jestli nějaká česká autorka baví a fascinuje, je to rozhodně Alena Mornštajnová. Ta po románu Hana vydává novinku Tiché roky. V něm opět potvrzuje lehkost svého psaní, ale takový hit jako Hana z toho asi nebude.

Spisovatelka Alena Mornštajnová se zaměřuje na příběhy obyčejných lidí, které nějakým způsobem ovlivní česká historie. V Haně to byla druhá světová válka, v Tichých rocích zase komunismus. Pravdou ale je, že v novince historie není tolik důležitá a nemíchá osudy tolik jako v předchozí knize.

Dějem provází dvě osoby. Bohdana, která vypráví v první osobě, a Svatopluk, o němž je mluveno ve třetí osobě. Bohdana je uzavřená dívka žijící jen s mrzutým otcem a dobrosrdečnou, ale poddajnou Bělou. Trápí jí napětí v domě a tajemství, které ji nepřestává zajímat. Proč ji babička na smrtelné posteli oslovila „Blanko“? Svatopluk byl oddaný komunista, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři a jeho život se zdál dokonalý. Ale v jednu chvíli se mu jeho nalinkovaný život otočil a on ví, že nikdy už nebude jako dřív.

Novinka Tiché roky je jiná než ostatní knihy Mornštajnové. Jak už bylo řečeno, zamotaná historie českého národa zde není tak důležitá, tentokrát autorku zajímá historie jedné rodiny. Možná se na první pohled může zdát, že něco takového se v reálném životě nemůže stát, ale nejde o tento konkrétní příběh, ale o to, že není dobré si něco plánovat, protože pak to nakonec může být úplně jinak. Neskutečné je na Mornštajnové to, s jakou lehkostí píše a jak rychle se do knížky začtete. Navíc to není jednoduché téma, ale poměrně smutné, ale ona to dokáže podat s neskutečnou lehkostí. Zároveň tak, že vás příběh pohltí a jediné, co chcete, je číst a vědět, jak to dopadne. Navíc její knihy končí hodně otevřeně, ve filmovém světě by to znamenalo druhý díl. V tom literárním si vy jen sami můžete domyslet, jak se příběh dál odvíjel a jak to doopravdy dopadlo.

V knize Tiché roky se nestaly tak šokující události jako třeba v Haně, ale přesto je to kniha, kterou rozhodně doporučujeme. Přestože to může vypadat, že se tam vlastně nic nestalo, každá stránka je plná událostí. V románu vypráví příběh jen dvě postavy a odlišuje je i to, že obě jej podávají trochu jinak. Tiché roky přečtete za pár dní, a přestože na Hanu to asi nemá, i tak vás tato kniha neuvěřitelně chytne.

Chci si přečíst další knižní recenze –>