Božská Florence je především božská Meryl
Meryl Streep a její herecký koncert opět na filmovém plátně. Americká herečka se spolu s Hugh Grantem a Simonem Helbergem objevuje v životopisném filmu o Florence Foster Jenkins, závratně bohaté ženě, která má sen zpívat. Bohužel jí chybí potřebný talent, o čemž ale ví všichni kromě ní. Roztomilá komedie s prvky dramatu je především záležitost právě o Meryl Streep, slušně jí však sekunduje Grant i Helberg.
Ve snímku Božská Florence, v anglickém originále prostě nazvaném jen Florence Foster Jenkins, hraje Meryl Streep bohatou američanku, která má sen zpívat. Naneštěstí pro sluch její rodiny a přátel nemá ale žádný hudební ani pěvecký talent. Přesto jí její manžel a manažer St. Clair Bayfield plní všechny hudební sny, aby jí odprostil od samoty a smutku, který ji celý život provází. Najímá ty nejlepší hudební učitele a muzikanty. Jedním z nich je i pianista Cosmé McMoona (Simon Helberg), který poté, co Florence uslyší „zpívat“, touží okamžitě utéct. Jakmile se dozví, že Florence chce uspořádat koncert ve slavné Carnegie Hall, ví, že to pro všechny bude potupa.
Americko-britský film sází především na úžasnou Meryl Streep, která na rozdíl od Florence zpívat umí. Dokázala to nejen v muzikálu Mamma Mia!, ale i v rockové komedii Nikdy není pozdě. Je obdivuhodné, jak dokázala zahrát a „zazpívat“ tak hrozný pěvecký projev, který trhá uši všem. Přesto si postavu Florence brzy oblíbíte a v duchu jí úspěch v slavné hale přejete, protože její touha po zpěvu jí je náhradou za samotu, život bez dětí a opravdové lásky. Opomenout nesmíme ani Hugh Granta, který sice od vánoční komedie Láska nebeská trochu zestárl, pořád si ale drží svůj šarm, charisma a herecký um. Jakmile ho totiž vidíte v monologu Hamleta, přijde vám stejně strašný jako zpěv Florence. Třetí hlavní postavou je pianista v podobě Simona Helberga, kterému se snad podařilo odprostit se od ztřeštěného fyzika Howarda ze seriálu Teorie velkého třesku. I on může vyprávět, co je to prokletí jedné role.
Přesto film není vyprávěním jedné postavy, ale ukazuje danou dobu celkově. Odhaluje, jak maska společnosti fungovala už v Americe ve 40. letech minulého století, jak lidé svojí pravou tvář schovávali za krásnými šaty, majetkem a předstíraným zájmem o kulturu. Ve výsledku ale všem šlo jen o peníze. Božská Florence je něžným filmem o kruté pravdě, kterou charakterizuje věta na náhrobku Florence: „Mohou o mně říkat, že jsem neuměla zpívat, ale nemohou říkat, že jsem nezpívala.“ Retro film se Florence nevysmívá, ukazuje její nitro. Duši ženy, která si jen chtěla splnit to, co po čem toužila celý život a čemu dokázala i ten život obětovat.
