Die Zauberflöte. Kouzelná flétna jako fantastická, ale přeplněná koláž
Kouzelná flétna na scénu Stavovského divadla patří už od roku 1792, kdy tu měla svou pražskou premiéru. Současné zpracování režírované divadelním a filmovým režisérem Vladimírem Morávkem mělo premiéru v únoru letošního roku. Mozartův poslední divadelní kus se tak dočkal svého již několikátého a opět originálního zpracování.
Die Zauberflöte neboli Kouzelná flétna je jednou z nejslavnějších a dodnes nejhranějších oper světového repertoáru. Její pohádkový příběh i poslání, které přináší, má co říct každému z diváků. Jde o příběh o hledání pravé lásky, jež musí obstát ve všech zkouškách, které jí osud připraví. Zároveň jde o boj mezi dvěma mocnými silami noci a dne, v němž vše dobré nakonec zvítězí.
Hra je rozdělena do dvou dějství. Libreto k Mozartově hudbě napsal Emanuel Schikaneder. Spíše než o operu jde o zpívanou hru s mluvenými pasážemi, přestože zpívané dominují. Současná inscenace Stavovského divadla tento model zachovává, hra je nastudována v původním jazyce, tedy v němčině, s anglickými a českými titulky.
Mluvené pasáže jsou v inscenaci překládány do češtiny samotným Wolfgangem Amadeem Mozartem, tedy hercem Ondřejem Matajem, který tuto roli hraje v alternaci s Martinem Donutilem. „Přítomnost“ autora opery je jedním z inovativních aspektů hry. Wolfgang Amadeus Mozart je ve hře nejen přítomen, ale sledujeme ho, jako by ji přímo psal. Při orchestrálních pasážích je zasněný a gesty sám diriguje potenciální orchestr ve své hlavě, mluvené pasáže překládá, ale s herci nekomunikuje. Je ve hře přítomen i nepřítomen, je však zároveň jakýmsi strůjcem dění, do něhož sám nemůže zasáhnout. Role Mozarta se stává jakousi autoritou hry, ve které však nemá autoritativní charakter. Současně ztvárnění této role není zcela originální, ale spojuje v sobě mozartovské stereotypy spojené s koncem jeho života a ztvárněnými Tomem Hulcem ve Formanově Amadeovi. Na scéně tak není Mozart morávkovský, ale spíše formanovský, tedy blázen na pokraji sil smějící se hysterickým smíchem.
Jedním z nejvýraznějších momentů inscenace je její uchvacující výtvarné zpracování, ať už mluvíme o scéně, kulisách či kostýmech. Autory scény jsou Miroslav Huptych a Martin Ondruš. Svým pohádkovým příběhem Kouzelná flétna vytváří ohraničený fikční svět natolik fantastický, že je v něm možné prakticky vše. Alespoň takový svět nám představuje scéna divadla. Více než rozestavěné kulisy ji tvoří několik pláten, které se střídají podle charakteru právě hrané scény a dotvářejí tak celkovou atmosféru. Tato plátna jsou fascinující – nejrůznější aspekty fantastična zde vytvářejí koláž všehochuti, kde si každý najde to své. Koláží je i samotné pódium, ve kterém se kromě jednajících postav pohybuje i Mozart a množství komparzistů – členů baletního souboru i artistů. Tento malý vytvořený svět je tak zcela zaplněný, ale divák se v něm paradoxně ztrácí. Mnohdy neví, co má sledovat dřív, jestli hlavní postavy, které zrovna předvádějí náročné koloraturní pasáže, Mozartovo tápání ve vlastním světě, nebo výkony artistů, jež se kvůli svému nulovému dopadu stávají naprosto zbytečnými.
Hudební stránka věci, ačkoliv by měla dominovat, se pak ztrácí v té výtvarné. Výkony pěvců nejsou výjimečné, ale naplňují očekávání. Zvláště árie Královny noci, nejznámější část opery, je v podání Jany Sibery více než ucházející. Za zmínku také stojí bezchybné a překvapivě strhující výkony tří géniů, jež představovaly členky Kühnova dětského sboru. Dojmy z ostatních orchestrálních i zpívaných částí se však ztrácejí v přehršli všeho, co scéna současně nabízí. A to je škoda, neboť Mozartova geniální hudba se tak stává pouhým doplňkem excelentně vytvořeného, poutavě zobrazeného, avšak přeplněného fantastického světa.
Text: Anna-Marie Rabová
Foto: archiv Národního divadla a Hana Smejkalová