Za pár dní oslaví deset úspěšných let velkým koncertem. Zpěvačka Ewa Farna si pro fanoušky nachystala spoustu hostů a průřez svou kariérou. Za deset let toho stihla opravdu hodně, a přestože jí potkaly i špatné věci, nelituje. Co všechno za deset let Ewa Farna stihla, se můžete přijít přesvědčit do Fora Karlín 11. listopadu.
Jak bys hodnotila svých deset let na hudební scéně?
To je téma na knížku (smích). Je to velká životní škola a lepší než jakákoliv jiná. Naučilo mě to hrozně moc věcí a pořád učí. Dalo mi to nový životní rozměr, který bych asi nikdy nedostala, kdybych nezačala zpívat. Kdyby se mi nenaskytla šance zpívat, tak jsem teď zřejmě na právech ve Varšavě a netuším, jestli se někdy budu věnovat tomu, co jsem vystudovala. Ocitám se v momentě, kdy začínám od nuly. Vím, co v životě chci dělat, kudy to směřovat a vím, že v tom, v čem chci pokračovat, mám už desetiletou praxi, což je obrovská výhoda. Zároveň jsem i o nějaké věci přišla, místo sto desítek party jsem zažila jenom tři a když kamarádky měly narozeniny, tak jsem říkala: „Super! Hlašte to tři měsíce dopředu a hlavně, ať to není víkend“. Takže o to jsem přišla, ale absolutně toho nelituju a jsem strašně šťastná, že se živím tím, co mě baví. A to bych přála každému.
Když jsi začínala, napadlo tě, že vůbec těch deset let vydržíš?
Zpívání jsem brala hrozně přirozeně, ani jsem si nestihla vysnít, že bych byla zpěvačka, nestihla jsem chtít, bojovat o to, hrát po klubech, natáčet demáče a posílat je různým manažerům. Zpívala jsem, byla jsem ve správný čas na správném místě. Měla jsem štěstí, že mi přišla nabídka. Tu jsem vzala s tím, že tomu moc nevěřím, a najednou jsem v T-music chart, kterou jsem tenkrát ráda sledovala, z novinky poskočila na druhé místo. Pak to celé šlo dál a dál. Snažím se od věcí moc neočekávat, takže jsem pořád jen příjemně překvapená.
Jak bere dvanáctiletá holka to, že je najednou slavná?
Místy to bylo příjemné, místy zase hodně nepříjemné. Někdo si třeba přišel pro podpis a moji kámoši si říkali, proč to dělá (smích). Nebo jsem byla na setkání s užším rodinným kruhem a začal mě tam někdo fotit, jak jím špagety a mám všude kečup. Myslím si, že mi z toho nehráblo, v ten moment je důležité zachovat klid a uvědomit si, že odteď vám opravdu svět neleží u nohou. Holky pod pódiem na mě třeba řvaly, že mě milujou, a mně bylo jasné, že je to jiný druh lásky (smích). Stejné to je s nenávistí. Když mi někdo řekl, ať táhnu zpátky do Polska, věděla jsem, že mě nezná a že jsou to většinou pouze anonymní siláci ve virtuálním světě, kteří štěkají jen v internetových diskuzích.
Rekapituluješ po těch deseti letech?
Bilancuju hodně a jsem na těch deset let pyšná. Po té době už je jasné, že i kdybych už dál neměla možnost zpívat, taková doba v jakékoli branži není zanedbatelná. Živím se svým největším koníčkem, mám kapelu a trvá to již deset let, to je ten největší úspěch.
Kromě hudební proměny jsi prošla i vizuální změnou. Díváš se třeba na staré klipy a říkáš si, jak moc jsi se změnila?
Nedávno jsem si prohlížela fotky, protože mám na svých stránkách charitativní sekáč a ke starým vybraným věcem musím přiřadit fotografie. Občas si říkám, jak to bylo strašné, někdy si naopak říkám, jak jsem byla hubená slečna (smích). Beru to jako změnu z holčičky v slečnu, to je vždycky období intenzivní změny. Chtěla jsem, aby to byla změna přirozená, i když leckdy lidi nechápou, že už nejsem malá holka. Je to dlouhý přesvědčovací proces a já to nechci dělat tak, bez urážky, jako Miley Cyrus, stylem „tady máte moje prsa, už jsem dospělá“. Tohle vykřikování na pódiu o vlastní dospělosti mi přijde paradoxně jako dětinské chování. Možná proto mi to přesvědčování trvá déle.
S tím možná souvisí i tvůj mediální obraz, člověk musí hodně selektovat informace, které ho zajímají.
Čistě hudebních rozhovorů jsem v poslední době dala jen pár, většinou kvůli novému singlu nebo desce. I když jsem třeba na festivalu kvůli hudbě, tak si mě odfotí paparazzi kvůli tomu, co mám na sobě, a já s tím nic neudělám. O kapele nebo zpěvákovi nenapíšou, co měl na sobě, protože to je všem jedno. Pokud kouří cigaretu mezi holkama, tak je to vlastně cool. Ale když to udělám já, tak je to skandál. Nebo se mě často novináři ptají, proč nemůžeme udělat rozhovor hodinu před koncertem. Já se ale musím převléknout, namalovat, učesat, rozezpívat… to jsou věci, které jim nedochází.
Neštve tě už fakt, že lidé očekávají tvůj první hit Měls mě vůbec rád jako přídavek?
Já tu písničku hraju ráda. Změnili jsme její aranže, takže naživo je trochu jiná. Dokonce ji hrajeme i v Polsku.
Změnil se tvůj vztah k prvním písničkám, co tě dostaly nahoru? Spoustu interpretů se od svých prvních hitů rádo distancuje.
To, co mám teď, mám právě díky těmto písničkám. Přijde mi arogantní se na jakoukoliv z nich vykašlat. Chápu, že kapely, které mají milion hitů, tu možnost mají. Měls mě vůbec rád je ale momentálně podstatná píseň v mé kariéře, a pokud mi za dalších deset let přijde, že už tolik podstatná není, tak ji třeba nebudu tolik hrát. Považuji ji za důležitou píseň. Když hraju něco starého a vidím, jak ti lidé ožívají a skáčou, mám hned radost. A o tom to je. Já chci dát lidem to, co je baví, samozřejmě ne proti svému vlastnímu přesvědčení. Když jdu na něčí koncert já, taky chci slyšet ty hity.
V Čechách si letos moc nekoncertovala, je to tak?
Po březnovém turné se Support Lesbiens a skupinou Nebe jsem kvůli Foru Karlín omezila koncerty v Čechách, hráli jsme jen na pár velkých festivalech. No a teď už mě čeká ten velký listopadový koncert v Praze, kterou jsme na jarní tour záměrně vynechali.
Velký koncert ve Foru Karlín se uskuteční 11. listopadu. Jak dlouho se na něj připravuješ a jak ho vnímáš?
Přípravy trvají už přes rok, jedná se o největší koncert mojí kariéry. Je to nejnáročnější projekt, na kterém mi nesmírně záleží, a doufám, že to fanoušci vycítí a budou tam chtít přijít. Fakt jsem nikdy ničemu nevěnovala tolik času jako je tenhle koncert. A to se jedná jen o jeden koncert, ne turné (smích). Připravuji speciální show, playlist, aranže, hosty, opravdu je s tím hrozně moc práce. O deseti letech na scéně děláme i dokument. Záběry do něj a rozhovory s různými lidmi sbíráme už rok. Dokument budeme po koncertu vydávat, protože se bude týkat hlavně jeho příprav a bude opatřen i polskými titulky.
Prozradíš nám, na co z tvého repertoáru se mohou návštěvníci koncertu těšit?
Budu zařazovat hlavně starší věci, ale i ty, které dlouhodobě fungují na koncertech. Zazní tam v premiéře i nové písničky, které jsme napsali na chystanou desku. Běžně nezařazujeme covery, ale asi tam zahrajeme i ty, které mají na Youtube hodně shlédnutí a zpívala jsem je na Superstar nebo na Slavíkovi. Nedávno se mě někdo ptal, proč jsem na pódiu tak veselá. Já když vlezu na pódium a můžu zpívat, tak je to hrozně osvobozující. Předtím musím řešit věci jako kde bude stát kapela, jaká bude technika, nacvičuje se choreografie, zkouší se s kapelou, dělají se aranže, ale pak řešíte i to, kde si sedne vaše rodina a kde si lidé v listopadu odloží kabáty. Teď jsou přípravy několikanásobné a o to víc se těším do Fora Karlín, až vylezu na pódium a zařvu: „Jó!“
Foto: Universal Music
