Hunger Games se z arény přesunuly do ulic Kapitolu

Hunger Games jsou původně knižní trilogií, jejíž filmoví tvůrci se rozhodli poslední díl, jak už nějaký ten pátek bývá v Hollywoodu zvykem, rozdělit do dvou filmů, přičemž každý díl má minimálně dvě hodiny.

Filmová série Hunger Games si vás buď získala od samého začátku, nebo nikoliv. A pokud jste jí nepodlehli na začátku, těžko asi změníte názor u posledního dílu série.

První díl Síly vzdoru měl neskonalé eso v rukávu – Peeteho (Josh Hutcherson). Ve chvíli, kdy se objevil v nemocnici 13. kraje, jakoukoliv táhlost děje, která předcházela, divák zapomněl a atmosféru opět ovládlo napětí, které znovu vybublalo s blížící se premiérou druhé části. Peetovo šílenství a pomatenost je však v navazujícím díle jen okrajovým příběhem, který sice má své místo, pro diváka to však může být zklamáním.

Katniss, kterou by prezidentka Coinová (Julianne Moore) raději viděla před kamerou než v bojových liniích, zatímco Snow (Donald Sutherland) touží po její smrti, si však z doporučení a nařízení druhých nedělá těžkou hlavu. Po tom, co Snow udělal Peetovi, je odhodlaná jej zabít, ať to stojí, co to stojí. Svou tvrdohlavost postava neztratila, a to i přes to, že Coinová dokáže její nepředvídatelnost stejně vždy využít ve svůj prospěch. Posléze má většinu filmu prezidentka Katniss přesně tam, kde ji chce mít a zdá se, že se hlavní hrdince za celou dobu nepovede vymanit se z role marketingové loutky.

Hunger Games, i přes velice pěkné obsazení, nejsou přehlídkou hereckých výkonů. Od začátku série až do jejího konce jsou postavy přesně takové, jaké je očekáváte. Nevyvstává zde prostor pro složité charakterové projevy. Proč taky? Příběh přeci není o nich. Není ani o politice kolem které se vyprávění točí. Je o Katniss (Jennifer Lawrence). O dívce, jejíž silnou stránkou vlastně ani není její schopnost sestřelit kachnu šípem na míle daleko, nýbrž přímočarost, jež jí zaručuje náklonnost těch správných lidí v Kapitolu. O dívce, která do hry vstoupila v pravou chvíli a jejíž vzrůstající oblíbenost chtěl leckdo využít pro svůj prospěch. O dívce, které však na nic z toho nehraje. Veškeré politikaření je jí volné a nebojí se postavit zavedeným pravidlům ani všelijakým autoritám. Ví moc dobře, na kterou notu zahrát, i komu darovat svůj šíp. A ano, ve své podstatě je tou, díky které zažije Panem přerod, po němž od začátku  prahne. Jedná-li se však o změny k lepšímu je z filmu těžké soudit. Na druhou stranu stejně jako celé vyprávění Hunger Games není o politickém pozadí nebo milostném životě hlavní hrdinky, tak ani poslední část Síly vzdoru nemá za úkol zakončit své vypravování dlouhým záběrem na svobodné volby v čele s Katniss. Má za ní a jejím příběhem udělat tlustou čáru. Vždyť to je nakonec přesně to, co chce divák, uhranutý jejím charakterem, vidět, a to se filmu vlastně docela hezky povedlo.