Jedenácté přikázání – Šamberkova veselohra pod vlivem 21. století

Jedenácté přikázání je jedna z mála komedií v aktuálním programu Národního, respektive Stavovského divadla. Pro diváka znalého tvorby režiséra Davida Drábka zřejmě zpracování předlohy dramatika Františka Ferdinanda Drábka z roku 1882 nebude překvapením, někteří však možná nestačí zírat, co všechno se na prknech Stavovského divadla může odehrávat.

Děj, což je vlastně to jediné, co si Drábek z původní předlohy bere, je prostý. Čtyři kamarádi si v minulosti slíbili, že budou věrni staromládenectví a nikdy se neožení. Jiří Voborský (Saša Rašilov) však tento slib poruší, když si vezme za manželku Emmu (Martina Preissová), lehce neurotickou a křehkou dceru bohatých rodičů (Jana Boušková a Petr Čtvrtníček). Voborského ego je tak ohroženo s na poslední chvíli oznámeným příjezdem oněch starých mládenců, kvůli kterému donutí manželku odjet na pár dní k mamince. Emma však odjet nestihne a Voborský je nucen ji vydávat za svou dceru. Vzniká tak řetězec lží, komických nedorozumění a vyhrocených situací, které nakonec donutí Voborského říci pravdu. Jeho kamarádi, z nichž jeden je syfilik toužící po rodině (Jan Bidlas), druhý homosexuál s militantními sklony (David Matásek) a třetí stydlivý poeta (Martin Pechlát) si zase uvědomí, že staromládenectví už dávno není to, po čem v životě touží.

Hra je rozdělena na dvě dějství. V prvním dochází především k představení postav a naznačení hlavní zápletky. V druhé polovině představení absurdnost situace dosahuje vrcholu s příchodem Emminy sestry Julie (Jana Pidrmanová), která s Voborským čeká dítě. Diváci se dočkají i několika vybočení ze hry, a to především když se svými průpovídkami přiletí moucha (David Prachař) či když si herci povídají s diváky nebo dokonce zpívají.

Herecké výkony hlavních postav jsou vyrovnané, září hlavně Saša Rašilov, jemuž sekunduje Martina Preissová i herci hrající staré mládence, na druhou stranu oblíbená Jana Boušková či Petr Čtvrtníček by si zasloužili více prostoru. Čtvrtníčkův pyšný židovský otec a Bouškové kdysi nespoutaná matka by jistě hru obohatili více než nesmyslné „erotické“ tanečky služky Františky (Pavla Beretová) a Vojtěcha (Pavel Panzner), které se objevovaly mezi scénami. Postava komunisty Ferdíka, který občas vběhl na scénu s rádoby vtipným marxistickým zvoláním a povelem „Vypadni!“ vyřčeným z úst Františky byl ze scény opět vykázán, byla zoufale zbytečná. Obrovským plusem inscenace je bezesporu scéna Martina Chocolouška, kostýmy Simony Rybákové a hudba Dareka Krále.

Drábkova modernizace Šamberkovy hry má pár zádrhelů, a to především v rovině humoru a v pojetí postav. Jedenácté přikázání staví na humoru plném sexuálních narážek a vulgarit, což v některých scénách funguje na jedničku a většina diváků smíchy div nepadá ze židle, v jiných to však působí plytce až trapně. Řada scén by si zasloužila sofistikovanější humor. Drábek příliš okatě sází na to, že český národ je vděčným posluchačem hospodských vtípků. To samé platí o sexuálních narážkách, kterých bylo taktéž příliš mnoho. Obě zmiňované roviny však dokonale ztělesňovala moucha, ke které vulgarity, vyplazený jazyk a neustálá touha někoho otravovat patří. I tyto aspekty byly však dotaženy do extrému zejména v monologu, kdy moucha hrdě prohlásí, že v Národním divadle pronesla už desetkrát slovo „hovno“ a že ho řekne klidně i pojedenácté. Na druhou stranu, přesně toto patří k poetice několikanásobného držitele Ceny Alfréda Radoka. Navíc právě díky postmodernímu vidění a fraškovitosti hry ještě více vykrystalizují charaktery postav a vztahy mezi nimi, které jsou ve skutečnosti dost smutné a alarmující. Je tedy na každém, jak se k rozporuplnému Jedenáctému přikázání postaví.

Foto: archiv Národního divadla