Kdyby Paula Hawkins vydala prvně knihu Do vody, rozhodně by jí nepovažovali za tak dobrou autorkou detektivek, míní mnozí kritici. Hawkins, která se narodila a vyrůstala v Zimbabwe, ale chytře vydala prvně román Dívka ve vlaku, který se stal doslova literární senzací roku 2015. Do vody je oproti ní slabý odvar a knize chybí dynamika, spád a čtenář se tak lehko nezačte.
V roce 2017 se Paula Hawkins rozhodla vydat svou druhou knihu Do vody, u které zajisté doufala, že se z ní stane stejný fenomén jako prvotina Dívka ve vlaku, jež se dočkala i filmového zpracování. Samozřejmě nelze tyto dvě knihy úplně srovnávat, ale je nutné podotknout, že mají mnoho společného. Opět děj vypráví několik postav, což je ale první zádrhel. Zatímco u Dívky ve vlaku to byly postavy tři, tady jich je rovnou deset, a to je prostě moc. Každá má navíc ještě svůj styl vyprávění, některé mluví v první osobě, o některých zase v er-formě, některé mluví v přítomnosti, ale zároveň se vrací i do minulosti. Čtenář sice pozná brzy všechny postavy, ale také se v nich brzy začne ztrácet.
Děj se navíc odehrává v několika časech. Sice jde primárně o přítomnost, ale čtenář se podívá od 17. století až po současnost. V říční tůni se najde tělo svobodné matky Danielly Abbotové. Právě na tomto místě bylo před několika měsící objeveno tělo mladého a na první pohled bezproblémového děvčete Kattie Whittakerové. V historii malého městečka Beckford to sice nejsou první ženy, jejichž osud se na onom místě uzavřel, jsou to však právě ony dvě, jejichž smrt rozčeří nejen hladinu řeky, ale i zdánlivě poklidné životy místních obyvatel. Na povrch tak začíná vyplouvat i dlouho utajovaná a skrývaná pravda, kterou je na čase vylovit ze dna řeky.
Je škoda, že tak dobře postavený děj autorka pokazí počtem vyprávěných osob. Nejde o to, že by bylo špatně, že je tam postav tolik, jde o to, že jich příběh mohlo vyprávět mnoho méně. Ano, každá má svůj příběh a svůj osud, ale některé z nich nejsou dotažené do konce a u některých si čtenář musí vymyslet, jak vlastně dopadli. Druhou hlavní zádrhelí je trochu unylý děj, který se ne a ne rozběhnout.
Zatímco u Dívky ve vlaku čtenář hltal každou větu a nemohl knihu odložit, Do vody tohle začtení postrádá a čtenář tak nemá moc důvod otočit další stránku. Opět se vracíme na začátek. Rozhodně by pomohlo ubrat vyprávění jednotlivých aktérů. Čtenář by tak nemusel přemýšlet, co má daná postava za příběh. Je otázkou, zda se i Do vody dočká filmového zpracování, ale ani to neukazuje kvalitu knihy. Do knihy se čtenář nepotopí tak úplně, jak by mohl.
Foto: Barbora Turková
