Kristíně tleskala vestoje celá Lucerna. Pozdě, ale přece
Slovenská zpěvačka Kristína u nás není žádnou neznámou, ostatně její sláva nekončí u českých a slovenských hranic, sahá až do východní Evropy díky účasti v Eurovizi před pěti lety. V rámci čtvrtého ročníku Horehronie Tour zavítala do Velkého sálu Lucerny, ve kterém přehršel míst k sezení způsobil, že publikum zůstalo během koncertu přikované ke svým židlím a vstalo, až když se s ním Kristína loučila.
Horehronie Tour už je sice trochu ohraný koncept, jelikož jej Kristína recykluje už od roku 2012, evidentně ale i nadále funguje, o čemž jsme se mohli přesvědčit i toto pondělí v Praze. Volba písní, které zpěvačka s kapelou předvedla naživo, tak nebyla nijak překvapivá, stěžejní byly singly jako V Sieti Ťa Mám, Jablčko či Horehronie, došlo však i na „akustický setík“, jak jej Kristína sama nazvala. Pomalejší skladby obecně sedly Kristíně lépe, ačkoliv neměla problém ani při svých vyloženě tanečních písních. Možná to bylo i zvukem, který ve Velkém sále Lucerny bývá všelijaký, v případě Kristínina vystoupení haproval především na začátku a na konci, kdy zpěvačce nebylo příliš rozumět. Odnesla to především úvodní skladba setu Number One z komedie Život je život, kde si Kristína i zahrála.
Kristína působila po většinu času skromně, ale její projev působil místy příliš teatrálně, zejména v hitu Pri Oltári, kdy její část zazpívala na kolenou. Po pěvecké i hudební stránce ale vlastně nebylo co vytknout, doprovodná kapela odvedla též dobrý výkon. Rovněž volba hosta, kým byl Vašo Patejdl, se povedla, protože stejně jako Kristína má Patejdl dar oslovit věkové různorodé publikum, které do Lucerny přišlo. Patejdlovo podání hitu skupiny Elán Ak Nie Si Moja navíc patřilo k vrcholům koncertu.
Problém nastal ve chvíli, kdy se člověk rozhlédl kolem sebe. Kristíniny písničky, když pomineme balady, prostě vybízejí k tanci. Ve skutečnosti však skoro celá Lucerna dřepěla na místech, usmívala se a tleskala do rytmu jak na nějaké televizní estrádě, v případě balkonu leckdy navíc s chlebíčkem v ruce. Zbytek, tedy držitelé vstupenek na stání, kterých bylo minimum, si však koncert užíval tak, jak by si Kristína zasloužila. Na vině je rozložení míst, kdy byly židle v sále rozděleny uličkou veprostřed, kudy mohli lidé odejít v průběhu koncertu. Samozřejmě nemůžeme od všech fanoušků, kteří si připlatili za sezení, chtít, aby před svým místem stáli a hýbali se, na druhou stranu v takové O2 areně to tak funguje běžně a určitě to není způsobeno velikostí haly ani interpreta. Ve výsledku se tak celá Lucerna zvedla až závěrem koncertu, kdy věděla, že už jiná šance na potlesk vestoje nebude.
Kristína nepatří do malých klubů už jen z toho důvodu, že její hudba je mainstream, který oslovuje širší okruh posluchačů. Tomu napovídá i přítomnost rodin s malými dětmi, které po koncertu přiběhly ke zpěvačce s památníčky a propiskou v ruce. Na druhou stranu se však nabízí otázka, zda jsou prostory s místem na sezení v případě Kristíny opravdu nutné, když akorát lidi v sále tlumí. Zpěvačku mohla během večera vystřídat filharmonie a chování publika by bylo stejné. A to je škoda.
Foto: Barbora Turková
