Les ve Stavovském baví tak napůl. Zachraňuje ho roztomilost Janžurové
Iva Janžurová momentálně září v Národním divadle ve hře Audience u královny, jejíž termíny jsou v podstatě vyprodané. Kdo by chtěl i tak herečku na jedné ze scén Národního divadla spatřit, může zkusit ve Stavovském představení Mikve o židovských ženách či inscenaci hry Les Alexandra Nikolajeviče Ostrovského pod režijním dohledem Michala Dočekala. Právě Les, titulovaný jako groteskní komedie, Janžurová zachraňuje svou roztomilostí a šarmem z šedi čistého průměru.
Hru Les ruského dramatika Alexandra Nikolajeviče Ostrovského nastudovalo u nás již Divadlo na Vinohradech, nyní jej uvádí Národní divadlo na scéně Stavovského divadla. Jejím lákadlem je bezesporu postava bohaté a zdánlivě štědré majitelky panství Raisy Gurmyžské v podání Ivy Janžurové, která vede spor o les s Vosmibratovem (Vladislav Beneš). Pro každého z nich představuje les něco jiného – pro Gurmyžskou společenský status, moc a peníze, kterými si chce získat krásného a mladého milence Bulanova (Igor Orozovič), jenž této příležitostí využije k postupu ve společenském žebříčku. Momentálních rozhazovačných záchvatů Gurmyžské využívá Ulita (Johanna Tesařová), jež také společně se sluhou Karpem (Ladislav Mrkvička) a neteří majitelky a dědičkou Axjušou (Pavla Beretová) na panství bydlí. Gurmyžská dohodne sňatek Axjuši s Bulanovem, i když si touží mladého aristokrata nechat jen pro sebe. Axluša je však zamilovaná do Vosmibratovova syna Petra (Filip Kaňkovský), kterému otec sňatek nedovolí, dokud nebude mít nevěsta zajištěné věno. Tyto pokrytecké vztahy na panství naruší svým příchodem a postupně rozkryje dvojice herců, Šťastlivec (Vladimír Javorský) a Nešťastlivec (Igor Bareš), který je zároveň Gurmyžské synovec a tedy i dědic jejího majetku.
Největším minusem Lesa coby hry v repertoáru činohry Národního divadla je samotné označení představení jako groteskní komedie. Ve skutečnosti bohužel humor ve hře nehraje prim. Naopak, všechny prvky hry jsou vyvážené, vtipu je v inscenaci poskrovnu stejně jako děje. Divák si užívá spíše jednotlivých situací a z nich pramenících dialogů, průpovídek a zvolání jednotlivých postav. Humorná složka je nekonzistentní, sem tam se některá scéna či replika vybraným divákům jeví jako vtipná. A to je velká škoda už jen proto, že představení trvá tři hodiny a člověk čeká, že se bude neustále bavit. Nebylo by tak od věci hru zkrátit (především její první půlka by zvládla nějaké ty škrty, aby měla větší náboj), aby humor nebyl tolik roztroušený. Je však nutné Lesu přičíst k dobru to, že pobavení diváků neplyne ze sexuálních narážek a není prvoplánové. Například nečekané užití hereckých rekvizit při monolozích Nešťastlivce či neshoda mezi tím, co se dle autorského hlasu má dít na scéně a realitou, patří k těm povedeným způsobům, jak přinutit diváka se zasmát.
Scéna hry je zdařilá, pochmourné prostředí a interiér domu Gurmyžské rozbíjí sama jeho majitelka svými kostýmy, které elegantně naznačují, v jaké zemi se děj odehrává. Scéna obsahuje i interaktivní prvky jako spuštění oblečení na ramínkách v momentě, kdy se Gurmyžská rozhodne Ulitě pořídit nové šaty.
Postavám vévodí Gurmyžská, která působí jako mírumilovná dáma, ale ve vteřině se dokáže vlivem nervozity rozčílit. Janžurová ji hraje s lehkostí a šarmem, a když svými gesty předvádí stud před svým milencem, působí to roztomileji, než kdyby se na scéně objevilo rozespalé štěňátko. Právě Janžurová, jejíž charisma se promítá do postavy Gurmyžské, drží celou hru nad vodou. Herecky ale její kolegové nepokulhávají, například s Igorem Orozovičem tvoří už sehranou hereckou dvojku (Audience u královny v Národním, Božská Sarah v Divadle Kalich). Sluha Karp, který si o poměrech na panství myslí své a jehož ztvárňuje Ladislav Mrkvička, je snad jedinou naplno uvěřitelnou postavou. Nejvíc však zaujmou ti, kteří dostávají ve hře největší prostor. A tak samotná povaha linie dvou potulných herců, jejíž část se odehrává za mikrofony před oponou, dává šanci vyniknout talentu Igora Bareše a Vladimíra Javorského. Bohužel do jejich replik se i pozorný divák zamotá tak, že netuší, co mají znamenat a jak mají hru doplnit.
Suma sumárum je Les lehce nadprůměrnou podívanou, které by slušela kratší doba hraní a větší důraz na humornou složku. Potom by se možná dala označit za groteskní komedii, kterou si budete ještě dlouho pamatovat. Takto vyznívá do ztracena, a když se vás někdo zeptá na to, zda byste mohli inscenaci doporučit, odpovíte nicneříkajícím „Jo, bylo to dobrý.“
Foto: archiv ND a Martin Špelda
