Bude to už rok, co se v Národním divadle hraje inscenace Vítězslava Nezvala Manon Lescaut v režii Daniela Špinara. Jeho cílem bylo vytvořit divácký hit a při tvorbě se řídit operními postupy. Kdo ale již pár Špinarových představení zažil a příběh Manon je mu znám, bude zřejmě připraven o možný “wow” efekt. Manon ve Špinarově pojetí s vybraným obsazením sice patří k tomu lepšímu, na co lze do Národního zajít, škoda jen, že je tak předvídatelná.
Příběh krásné Manon Lescaut, “hříšné světice”, a citlivého rytíře Des Grieux je sledem prostých událostí lásky, zrady a odpuštění. Režisér Daniel Špinar si z něj vzal jen nekomplikovaný základ, který obohatil o výjevy s lascivně se pohybujícím osazenstvem vykřičeného domu, disco koule, obraz ženského přirození i šaty s motivem bankovek. Jako by se těmito moderními prvky chtěl zase o krok přiblížit mladým divákům, což potvrzuje i výběr herců.
Naivita a milenecký zápal Des Grieuxe v podání Vladimíra Polívky osciluje mezi vážností a přeslazeností Nezvalových veršů a mírnou ironií a vtipem, a tak rytíři všichni v sále fandí v každém jeho, byť nerozumném, rozhodnutí. Manon Pavlíny Štorkové je zase dětinská a rozverná, aby vzápětí ukázala, že umí být vážná a naléhavá. Des Grieuxovi slíbí věrnost srdce, nikoliv těla, a tak ji marnivost a touha dovede i do náruče Duvala (Vladislav Beneš) a poté i jeho syna (Petr Šmíd). Rytíř se rozhodne na chvíli poslechnout svého přítele Tiberga a stát se rovněž knězem. Radúz Mácha jako Tiberge exceluje. Nejdřív ukazuje lásku k nejlepšímu příteli, pro kterého chce zdánlivě to nejlepší, postupem času však plyne najevo, že i on, stejně jako Manon, řídí své chování pudem. Paradoxně se pak kněz ukazuje jako nejrozporuplnější postava celé hry.
Kromě krásné hudby Jiřího Hájka byl v inscenaci výborně využit prostor, ať už se v něm setkala Manon s Des Grieuxem a Duvalem v galerii s monumentálním obrazem ztvárňující nanebevzetí, nebo v pokoji, jehož zdi, povlečení postele i šaty aktérů tvoří načechrané obláčky a blankytná obloha. Především kostýmy ústřední ženské postavy byly pojaty metaforicky, a to když se Manon promenádovala v galerii v růžových šatech a na návštěvu k Duvalovi si vzala ony šaty s potiskem bankovek.
Kdo se orientuje v dění v Národním divadle a Špinarově tvorbě, tuší, že Manon je jen dalším zářezem v jeho charakteristické tvorbě. Avšak jeho netradiční pojetí Manon se už nejeví tolik násilně, jako když v Othellovi šašek na invalidním vozíku pronese zčistajasna rasistický vtip. A tak nepřekvapí, že Tiberge v zápalu nenávisti vůči činům Manon zdvihne nad hlavu obraz s výjevem ženského přirození a že úloha sboru tkví v lascivních pohybech konaných v miniaturním lesklém černém oděvu, a to i ve chvíli, kdy si Manon a Des Grieux vyznávají lásku.
Tyto prvky sice nikterak nenarušují podstatu hry a nezastiňují herecké výkony, naopak je ještě umocňují. Problémem však pro někoho mohou být jako příliš čitelný znak Špinarova rukopisu. Inscenaci ale budiž k dobru fakt, že trvá jen hodinu a půl bez přestávky. Vinou poněkud vleklého závěru a opakujících se eskapád titulní hrdinky by snesla i o dvacet minut méně, ale to ve výsledku není podstatné.
Foto: Patrik Borecký
