Othello ve Stavovském divadle neurazí, dominuje mu David Prachař
Othello patří k vrcholným Shakespearovým hrám a je označován za „rodinnou tragédii“. V budově Národního divadla se hrál celkem sedmkrát a je stavěn nejen na skvělých hereckých výkonech, ale i na samotném příběhu. V roce 2014 se vrátil do Stavovského divadla a jeho velkou devízou je David Prachař v roli Jaga.
Když na začátku 17. století psal William Shakespere tragédii Othello, inspiroval se Povídkou o mouřenínovi od italského autora Giraldiho Cinthia. Přestože přejal mnoho z původní látky, podařilo se Shakespearovi vytvořit poutavé drama plné života a nečekaných zvratů. Zároveň odráželo dobu a ani po čtyři sta letech nezestárlo. Právě díky aktuálním tématům se drama hraje po celém světě i dnes. Dramatik na téma nenahlíží černobíle a probírá ho ze všech stran.
Ve Zlaté kapličce se Othello hrál celkem sedmkrát, poprvé v roce 1887, v roce 1951 se z Národního divadla přesunul do Stavovského. Od roku 2014 se Othello hraje v překladu od Jiřího Joska a excelují v něm Karel Dobrý jako Othello, David Prachař v roli Jaga či Magdaléna Borová jako Desdemona. Právě herecké výkony jsou velkým tahákem inscenace. Karel Dobrý v roli Othella vypadá jako nezlomný muž, manipulaci Jaga podlehne příliš rychle. Větší pozornost si ale paradoxně bere až ke konci představení, kde se mu dostává větší prostor. Během první půlky je jeho Othello pouze naivní a zamilovaný voják a čeká na svou příležitost. Přechod nastává, kdy se z milujícího Othella stává nenávistný žárlivec a Dobrý se tak začíná více herecky projevovat a jeho hraní graduje. V závěru hry se ho tak už jen bojíte a přejete si ho nepotkat v noci.
Větší prostor je věnován Davidu Prachařovi, který se v Jagovi ukazuje jako skvělý manipulátor, kterému uvěříte všechno. Jeho výkon patří k nejsilnějším a je velkým tahákem celého příběhu. Často si tak jeho vedlejší role bere větší pozornost než role hlavní a divák často po představení myslí jen na něj. Nelze opominout ani Igora Orozoviče, který ale jako Cassio nedostává tolik prostoru, stejně jako Patriko Děrgl v roli důvěřivého Roderiga. Pozornost na sebe strhává i čerstvá držitelka Českého lva za vedlejší roli ve filmu Kobry a užovky Lucie Žáčková. Jako Emilie si i přes menší prostor umí vydobýt pozornost a zamotat celým příběhem. Zaří i Magdálená Borová, jejíž Desdemona není žádná hloupá naivka, vyznívá jako silná a nezdolná žena, kterou navíc vyzdvihuje i její krásný zpěv. Není divu, že se za svůj výkon dostala do širších nominací na Ceny Thálie. Diskutabilní zůstává role Šaška v podání Jany Bouškové. Ten po celou dobu příběhu vypráví rasistické vtipy, kterým se divák zasměje jen, aby neurazil.
Režie se ujal David Špinar, který překvapil už moderně pojatým Hamletem ve Švandově divadle. Modernu zasadil i do příběhu o Othellovi, což je občas zvolené trochu nešťastně. Někdy je té moderny moc a často zazdívá vyznění hry. Na druhou stranu se Othello někdy drží při zemi, a i když se dočkal zkrácení, občas ztrácí dynamičnost. Hra tak působí svižně až v druhé půlce, kdy do sebe všechno začíná zapadat a představení graduje. Vytahuje jej však hudební stránka, která dokresluje atmosféru, a jednoduchá scéna. Scéna hezky pracuje s oponou, která rozděluje zbytek hry od začátku, a nebo naznačí intimitu manželské ložnice ve vrcholu hry. Ve výsledku je to hra, která neurazí, ale vzhledem k hereckému obsazení a možnostem divadla je to občas trochu málo a divák očekává víc.
Foto: Martin Kámen
