Je to jen pár měsíců, co se ve Stavovském divadle hraje Spalovač mrtvol, původně literární klasika, jež se v podstatě ihned po vydání v šedesátých letech minulého století dočkala filmového zpracování. To má dnes pověst kultu, a tak přijít s rozdílnou adaptací, ještě k tomu na divadelním poli, byla pro režiséra Jana Mikuláška velká výzva. Jeho snažení dopadlo velmi dobře.
Příběh o Karlovi Kopfrkinglovi (Martin Pechlát), který vlivem přítele Williho (Vladimír Javorský) zcela propadne nacistickému zlu a povraždí členy rodiny, se dle předlohy Ladislava Fukse odehrává jen na pár místech; u Kopfrkinglů doma, před branami synagogy, u lékaře, v panoptiku a zejména v krematoriu. Prvním odvážným krokem režiséra tak bylo posazení děje místo budovy, kde probíhá žeh, do sterility prosvětleného nákupního centra. Kopfrkingl, jeho manželka Lakmé (Pavla Beretová), jejich syn Milivoj (Radúz Mácha) a dcera Zina (Lucie Polišenská) s papírovými taškami v rukách a obklopeni masou lidí s uniformními obličeji tak ještě víc vyniknou jako naoko šťastná středostavovská rodina zasažená konzumní společností.
Největší prostor v představení je samozřejmě věnován samotnému spalovači. Monology o krematoriu či lásce k Lakmé podává Pechlát civilněji a méně úlisle než Rudolf Hrušínský ve filmu Juraje Herze, přesto je v něm cosi slizkého, co Kopfrkinglův charakter utváří. Javorský je jako Willi až mefistovsky přesvědčivý, Máchův Milivoj možná přehnaně zaostalý, Polišenská jako Zina nedostává tolik prostoru, aby vyniklo její herecké umění. Všechny výše jmenované postavy zůstávají věrné své literární předloze, problematické je však ztvárnění Lakmé. V podání Beretové je příliš živočišná, přeměnu svého muže ve zlo vnímá velmi silně a je emocionálně nestabilní, přitom od Fukse víme s trochou nadsázky jen to, že má černé vlasy a její matka dělala kapra na židovský způsob. Samozřejmě je nesmysl chtít po režisérovi striktní dodržování knihy, v případě Lakmé však změnil význam její postavy, která se tak ve hře stává předzvěstí tragédie své rodiny.
Mikuláškův Spalovač mrtvol nemění děj předlohy a kromě Lakmé ani charaktery jejích postav, přesto se jedná o svébytné a originální dílo, díky němuž (aspoň na chvíli) zapomenete na Herzovo ztvárnění. Divadlo totiž disponuje jinými prostředky, které se režisérovi této hry podařilo využít naplno. Scéna laděná do šedé a bílé barvy působí anonymně, odcizeně a sterilně, v pozadí je rozdělena na tři bloky, které ukrývají koupelnu jakožto společenskou místnost, krematorium a obrazovky, na nichž běží klipy zobrazující Kopfrkinglovi jako reklamu na štěstí. Pocit cizoty pak umocňuje masa lidí se stejnými obličeji, ale jinými účesy a oblečením, která se kolem rodiny velmi často pohybuje. Lidsky nepříjemná je pak scéna z nevěstince, kde herečky leží dlouhé minuty na sobě v skličujících polohách, zatímco Kopfrkingl s Willim vedou další dialog.
I díky tomu pak Mikulášek nemusel vymýšlet nějaké poutavé ztvárnění vražd, zřejmě si byl vědom toho, že vizuálně by to bylo na diváka až příliš. O to silnější je pak samotný konec, kdy se celá scéna začne pomalu otáčet dokola za zvuků šelmy a vyděšeného výrazu Ziny za sklem. Spalovač mrtvol tak přináší komplexní divadelní zážitek, který se ve světle svého filmového kolegy nenechal zahanbit. Jen ten Supermanův převlek a postavy tancující macarenu si mohl režisér odpustit…
Foto: archiv Národního divadla a Petr Neubert