Divadelní hra Kancl, kterou uvádí od roku 2012 pražské divadlo Rokoko, vznikla na základě sitcomu britské televize BBC. Stejně jako její předloha pobaví suchým humorem a typickými situacemi v atmosféře malé firmy, ale vede i k zamyšlení nad tématy jako je naplněnost v zaměstnání či strach o pracovní místo.
Kancl spadá do škatulky komedií pro současného diváka, který si přišel tak trochu masochisticky oddychnout od své každodenní práce do divadla. Masochisticky proto, že Kancl reprezentuje veškeré stereotypní charaktery pracujících v kanceláři – úlisného a příliš familiárního šéfa s trapnými vtipy, kterým se všichni jen nejistě šklebí (Vasil Fridrich), kancelářskou krysu (Jan Hána) donášející na svého kolegu (Zbigniew Kalina), kterému leží v žaludku už jen tím, že existuje, či recepční (Henrieta Horáčková), jež o práci za pultem nikdy nesnila, ale myslí si, že na víc stejně nemá. Kancl tak nastavuje divákům zrcadlo a vytváří vtipné situace, ve kterých se najde každý druhý zaměstnanec uzavřený ve čtyřech stěnách kancelářské budovy.
Za zmínku stojí i scéna, které nemusejí všichni přijít na chuť. Je potemnělá, tvořená pracovními stoly a židlemi a variabilní tak, že ji lze během pár vteřin za tónů doprovodné hudby pozměnit, aby tvořila zase trochu jinou kulisu toho, co se na prknech odehrává. To jsou především krátké scénky či skeče vyobrazující dva hádající se kolegy, návštěvy šéfa v účtárně či snahu o školení zaměstnanců, o něž nikdo nemá zájem a všichni ho jen zlehčují. Suchý humor, sarkasmus a ironie je vlastní všem rolím, mistrem trapnosti je pak samotný šéf, který má všechny rád a nechce nikoho vyhodit, i když ho vlastní nadřízená (Lenka Zbranková) před tuto Sophiinu volbu postaví.
Problémem představení nejsou herecké výkony ani špatně napsané charaktery, to je naopak silnou stránkou Kanclu. Hra je však příliš dlouhá a dokola omílaný humor pramenící ze stereotypizovaných postav se brzy stane čitelný a může omrzet. Kratší délka je právě to, co dělá sitcom nasycený vtipnými situacemi svébytným žánrem, toho se však režisér Petr Svojtka bohužel nedržel. I tak stojí za to Rokoko navštívit, uvidíte, že se v jedné z postav zhlédnete a v další rozpoznáte povahové rysy svého kolegy. Pro lidi, kteří v takovém prostředí nepracují, může být zas Kancl sondou do života v uzavřeném prostředí protkaném administrativou, strachem o ztrátu pozice a myšlenkami na kariérní postup.
Foto: Igor Chmela
