Milovníci muzikálů tuto mladou herečku a zpěvačku určitě znají. Michaela Doubravová patří mezi nejobsazovanější české muzikálové herečky a vidět ji můžeme například v Divadle Kalich v představení Pomáda, Atlantida, Osmý světadíl a nově i v libereckém divadle F. X. Šaldy v představení Mamzelle Nitouche.
Máš pár měsíců po premiéře nového muzikálu Atlantida na motivy písní Mira Žbirky. Jak se ti hraje?
Mám pocit, že se mi hraje čím dál tím líp. Zkoušení bylo jedno z nejnáročnějších, protože jsme si my, interpreti, nebyli úplně jisti scénářem, co se týče dramaturgických věcí a toho, co by se mělo přidat a co ubrat. Teď Atlantidu hrajeme několik měsíců a mám pocit, že je to super. Lidé na to chodí, jsou na to skvělé ohlasy, všechno si sedá a začínáme chápat smysl hry. Je to hodně činoherní, takže je potřeba na to trochu vyzrát.
Dokážeš srovnat všechna představení, ve kterých hraješ, podle toho, jak se ti hrají?
Srovnávat úplně nejde. Samozřejmě mám pasáže, na které se těším víc a na které méně. Ani to není tím, jestli se mi to dobře hraje, ale s kým. To je pro mě největší kritérium. Divadlo je především o lidech a o tom, aby na sebe byli nějakým způsobem navázáni. V Atlantidě je to opravdu třeba, na jevišti je neustále sedm lidí, kteří mají mezi sebou dialog.
Které zkoušení bylo podle tebe nejnáročnější?
Největší herecké nároky na nás měl režisér Atlantidy. Hodně křičel, ale nemyslím si, že to bylo nejtěžší zkoušení, co se týče umělecké dovednosti. Pěvecky mám i těžší představení, tohle bylo komplexně jiné. Každé zkoušení je jiné, týká se to i toho, že dospívám a zraju. Ani nevím, jestli dokážu říct, že ten muzikál, který mě bavil zkoušet dřív, by mě bavil i teď a naopak. Mění se to.
Písničky jsou Mira Žbirky, on je muž, ty žena. Jak se ti zpívají jeho písničky v dívčím podání?
On je sice muž, ale má o oktávu výš posazený hlas než všichni chlapi na planetě, mám pocit (smích). Písničky jsou pro ženy transformované, já mám svojí písničku Strom, kterou Miro zpívá jenom o kvartu níž, ale i tak je to docela vysoko. Celkově se mi slovensky zpívá dobře, najela jsem si na to v Osmém světadílu. Miro byl na pár zkouškách, vždycky nás pochválil a měla jsem pocit, že to neříká jen z formality. Po premiéře za mnou přišel a říkal mi, že ve sborových scénách se musel koukat jen na mě (smích). Dalo mi velkou energii, že se zpětná vazba vrátila nejen od diváků, ale i od něj. On sám do toho moc nezasahoval. Sám nevěděl, co tam bude za písničky a byl hrozně překvapený, že jsou tam písničky, které ani nevěděl, že složil. Myslím, že byl příjemně překvapen.
V únoru se vrátil i muzikál Robin Hood. Jaké z toho máš pocity?
Je to pro mě nostalgie, protože to byl můj debut. Hrozně jsem se na to těšila a jsem ráda, že si můžu zahrát obě dvě role, hlavní i vedlejší. Když jsem se to dozvěděla, tak jsem si hned pustila záznam a dojetím si pobrečela. Mám to spojené s obrovskou euforií z toho, že poprvé stojím na profesionálním jevišti a jsem tam s Kamilem Střihavkou či Leonou Machálkovou. Ta euforie z toho ve mně zůstala, a proto jsem se na to tak těšila.
Hrajete i mimo Prahu na zájezdech. Hraje se ti líp v domácí Praze, nebo někde jinde? Jde srovnat diváky či přímo atmosféru na různých místech?
Dá se to srovnat s dovolenou. Hrozně se ti tam líbí, ale těšíš se, až se vrátíš domů. To samé mám s divadlem Kalich. Moc ráda si někam zajedu, v Ostravě jsme hráli Pomádu pro tři tisíce lidí, to byl fakt zážitek. Ale zase je tam problém se zvukem, není tam takový, na který jsme zvyklí. Ráda vyjedu někam za dobrodružstvím, ale pak si zase moc ráda zahraju v Kalichu, kde se potkávám se stejnou barmankou, stejnými kluky v zákulisí a může se jít potom do té samé hospody (smích).
Existuje role, která ti fakt sedla a chtěla bys ji hrát třeba až do konce života?
Momentálně jsou to všechny role, nedovedu si představit, že bych se s nějakou měla rozloučit. Stalo se mi to už s Robinem, v koutku duše jsem ale doufala, že by se ještě mohl hrát. Například Rašmíd v Mauglí je mladá holčička, tak ji nebudu moci hrát do smrti. Všechny role jsou oblíbené, protože každé jsem věnovala kus života a získala si k ní nějakou citovou vazbu.
Máš spojené role s životními událostmi?
Určitě. Pamatuji si, v jakém citovém rozpoložení jsem byla, když jsem se rozcházela. Ty dva měsíce jsem chodila do divadla hrozně ráda, protože jsem na ten rozchod nemusela tolik myslet. Zároveň zkoušení Atlantidy bylo krásné, protože jsem tam našla svoje nejlepší kamarády a hned potom mě Roman (Roman Tomeš, životní partner – pozn. redakce) požádal o ruku. Během zkoušení Osmého světadílu jsem zase Romana poznala.
Máte spolu nějaké scény v muzikálu, kde hrajete postavy, které se nemají rády? Nedovedu si představit, že bych s někým žila a pak bych s ním měla hrát něco, kde se nesnášíme.
Myslím si, že by to naopak bylo dobře. Aspoň bychom si to vyřešili na jevišti a doma by to pak bylo v pohodě (smích). V Rentu hrajeme pár, ale v jednom představení mě hodně naštve a mám ho odstrčit. Jednou jsem se rozeběhla, odstrčila ho, ale nestačilo mi to, tak jsem ho odstrčila znova. Roman spadnul, povalil tam krabici, což vůbec nebylo v plánu, ale všichni říkali, že to vypadalo hrozně dobře (smích).
Roman hraje i v Bratislavě. Jaké to je se dlouho nevidět?
Je to náročnější, ale o to víc se na sebe těšíme. Zkouší v Bratislavě, v Plzni a v Ostravě. Já od ledna zkouším v Liberci. Asi to tak má být, protože kdybychom zkoušeli a hráli jenom spolu, tak by to nebylo dobře. Naopak je super, když si najdeme pro sebe několik dní.
Jak vypadá tvůj odpočinek?
Momentálně odpočívám prací, protože se snažím udělat něco se svými hlasivkami. Od ledna jsem zkoušela operetu v Liberci, pár dní zpátky jsme měli premiéru. Je to úplně jiný styl, v podstatě operní zpěv, což chce hodně techniky. Když jsem doma, tak koukám do not, zpívám si a učím se to zazpívat. Pak jsou to samozřejmě psi, nic jiného se ale stihnout nedá.
Umíš úplně vypnout a nemyslet na divadlo?
Od toho mám v mobilu hru, kde se spojují lístečky a kytičky (smích). Když jedu v metru a nemám s sebou noty ani knížku, tak spojuji barevné kuličky a je mi fajn. Což je tak na deset minut denně.
Na scéně vystupuješ už dlouho, máš za sebou spoustu rolí. Máš někdy pocit vyhoření?
Nedávno mě to zasáhlo. Měla jsem po představení, kdy jsem měla problém s hlasivkami. Pak to začalo být lepší, hrála jsem a byla nádherně rozezpívaná. První půlku jsem dala úplně v pohodě, druhou jsem v podstatě odsýpala. Říkala jsem si, že nevím, co teď budu dělat, že nic jiného neumím. Plno profesorek a zpěváků mi pak řeklo, že stagnaci hlasivek své kariéře zažije každý zpěvák. Ne že bych nezazpívala tóny, ale moje tělo se cítilo jinak, když zpívám. Momentálně svoje tělo poznávám a všechno se snažím zvládat.
Dovedeš si představit, že bys skončila s divadlem a hraním?
Nedokážu, jinak bych s tím už asi sekla (smích). Hrozně mě to naplňuje. Když se třeba představení povede, tak člověk jen kouká, tečou mu slzy štěstí a říká si, že už ví, proč žije a proč to všechno dělá. Bez odezvy bych nemohla žít.
Vzpomeneš si na nejhezčí pochvalu, co jsi kdy dostala?
Nejvíc mě potěší, když mi řeknou, že jsem měla skvěle propojený tanec, zpěv i herectví. Nejhorší pochvala je, když ti někdo řekne, že ti to moc slušelo nebo že jsi měla hezký kostým, ale naštěstí se mi to moc nestává. Praví kamarádi se poznají tak, že ti řeknou pravdu. Samozřejmě to vezmu od lidí, kteří vědí o čem mluví a věřím, že to myslí pro moje dobro, ne proto, aby si honili triko. Mezi ně patří hlavně Roman.
Má na tebe velký vliv?
V podstatě úplně největší. Nutně potřebuju mít zpětnou vazbu. Vím, že by na tom člověk neměl být úplně závislý a že by si to měl v hlavě poskládat sám, ale on je moje zrcadlo. Myslím, že u něj to platí stejně. Jsem jeho docela velký kritik, ale zároveň ho nikdo neumí pochválit víc než já. Když loni vydával desku, tak mě chtěl mít ve studiu, chtěl slyšet moje názory a všechny si je vzal k srdci.
Zpátky k muzikálům. Jak se ti pracuje s Janem Ďurovčikem? Nepracujete spolu poprvé.
Cítíme k sobě navzájem jistotu. Obsadí si mě, protože ví, že na něj slyším a když mi něco řekne, tak přesně vím, co má na mysli. Má to v hlavě nastavené jako film a to chce předat na jeviště. Jenže tam toho má plno a občas se vyjadřuje dost nekonkrétně. Já ale vím, co chce, on zase ctí moje nápady a hereckou invenci. Nepřidávám tolik, aby to přetáhlo koncept hry. My nabízíme nějaké herecké polohy, a buď řekne, že je to zlé, nebo nás nechá a neříká nic. Když nic neříká, je to správně (smích).
Máš kromě aktuálního zkoušení v Liberci ještě nějaké plány?
Momentálně plánuji svatbu, to je pro mě prvořadé. Zůstávám ve všech projektech, ve kterých jsem, a myslím, že to není málo. Myslela jsem si, že si budu celý rok plout na své vlně, ale z ničeho nic přiskočil Liberec, kde je krásné divadlo a kde zkouším s živým orchestrem. Uvidím, kam mě to posune dál.
Foto: Kateřina Novotná, Lenka Hatašová, osobní facebook Michaely Doubravové