Perutě: Třetí videoklip bude hodně velký srdcerváč

Venku mají dva videoklipy, v kapse smlouvu na vydání desky, přesto nechtějí nic uspěchat. Skupina Perutě si chce svou cestičku vyšlapat sama, svoje písničky dostat k lidem, kterým se budou líbit a budou chodit na koncerty. Speciální vánoční koncert s kapelou Dilated mají právě dnes v jazz klubu U staré paní, kam všechny zve i zpěvák skupiny Milan Peroutka. S ním jsme si povídali nejen o plánech do budoucna, charitě, ale i snovém světě a hádkách v kapele.

Nedávno jsme se potkali na jedné charitativní akci. Vystupujete často na podobných akcích? Ať už jako kapela, nebo sám za sebe?

Když mě někdo osloví, tak já primárně říkám „jo“ a charita není výjimkou. Co se kapely týče, tak tam musíme ještě sladit termíny, aby nás všech pět mohlo. Takže někdy je organizačně i technicky jednodušší vzít si s sebou kapelu na cédéčku (smích). Samozřejmě každý máme nějaké závazky, ale pro mě platí, že když se chce, tak to jde.

Když jsem poslouchala vaše písničky, říkala jsem si, že máte samé veselé songy. Máte i nějakou pomalou baladu?

Máme, budeme výhledově zesmutňovat (smích). Oficiální třetí videoklip točíme v únoru, to bude hodně velký srdcerváč. Chci ukázat i svou „nedututovskou“ polohu, která se mi koneckonců i lépe zpívá, možná mi k hlasu více sedí. Je pravda, že náš druhý klip Tudututu měl jedinou ambici, a tou bylo dostát svému textu a poslání. Chtěl jsem mít hodně barevný klip, kde lidi tancují, smějí se, jsou šťastní. Teď ukážu své melancholické já. Ale snažím se písničky tvořit v rovnováze, vždycky je pro mě při jejich vzniku důležitý pocit, který by měly vyvolat.

Ptám se na to kvůli tomu, že i na sociálních sítích nebo při rozhovorech působíš hrozně vesele a pozitivně, tak mě zajímalo, jestli existuje i smutná část tebe.

Myslím si, že součástí práce, kterou dělám, je šířit hezkou náladu, což má větší smysl než šířit cokoliv jiného. Vlastně se to ode mě i očekává, a mně to dává smysl. Samozřejmě, že jako každý z nás mám svoje pochybnosti. Ale už jsem se ty pocity naučil recyklovat právě do písniček, vždyť o čem jiném tvorba je a co jiného má vyvolávat, než právě nějaké pocity.

Váš první klip Postavim kolem nás zeď jste vydali v únoru 2015. Jak moc jste se od té doby posunuli?

První videoklip jsme točili minulý rok na podzim, ale písničce v té době bylo vlastně už rok a půl. Od naarkordování v mojí posteli do studiové verze s dechy a sbory nás dělila dlouhá cesta. Jdeme od píky. Jak říkám, sestavuje nás jen život a ambice. Hudebně i profesně se, myslím, posouváme neustále a já mám v hlavě stále hodně nápadů, které čekají na svou realizaci.

Kam až se chcete dostat?

Já jsem na posouvání hodně naladěný, mám chuť se posouvat pořád a snažím se obklopovat lidmi, kteří to cítí se mnou a kteří tomu věří stejně. A kteří jenom nemluví, ale také konají, což je hodně kruté síto (smích). Moje krásná vize je jednou vystoupit s velkou výpravou, ať orchestrální, tak i scénickou. Líbí se mi třeba pojetí Richarda Krajča, který si vymýšlí všechny ty konfety a snový svět. Baví mě ta představa, že umělec vlastně diváka vtáhne do jiné reality, je to osvobozující pocit.

Mluvil jsi o vašich začátcích, jak jste se tedy dali dohromady?

Byl jsem na pracovní stáži ve Španělsku, a byť jsem nesměle zpíval už předtím, tam udeřila potřeba vlastní tvorby. Předzpívával jsem tam svoje nápady místním kytaristům, se kterými jsem pak chodil hrát songy na open mic večery do tamních barů. Tam jsem také poprvé zatnul zuby a pozval svoje rodiče, aby se přišli podívat. Řekli mi, že je to cesta a že mi drží palce. To byl pro mě důležitý impuls. Přemýšlel jsem, jak na to navázat v Praze, ale ani jsem se tím dlouho netrápil, protože mi zavolal bubnující kamarád. Kytaristu jsem pak našel na kurzech, kam jsem chodil jako malý do dramaťáku. Šel jsem každé příležitosti a možnosti naproti, dělám to tak vlastně pořád. V současné pětici jsou všichni dobří muzikanti. Uvidíme, jestli se nám podrží udržet stejné vize a tempo.

Jaké jsou ohlasy na druhý videoklip Tudututu? Setkali jste se i s nějakým srovnáním vašich klipů?

Srovnává se hodně. Hodně jsem srovnával i já, každý si přece přeje, aby jeho práce měla nějaký progres, byť to tak, ruku na srdce, být nemusí. S klipem si vybavím časovou hoňku. Vymyslelo se datum křtu, abychom song mohli vydávat za letní věc, ale bylo kolem ještě spoustu práce. Navíc jsme se loučili s naším basákem, část jsme museli přetáčet, a já pak tři dny nespal. Rozložil jsem síly mezi více odpovědných lidí, ale víš, já si stejně za vším musím úplně stát. Za každým a vším na place. Protože to stejně cítím tak, že věc, která vznikne, je moje dítě. Jenom k němu člověk musí najít dobrou rodinu (smích). No a pak hlavně nic neuspěchat, důležitý je určitý odstup. A poučit se.

Jak dlouho trvaly přípravy, natáčení a postprodukce?

Byl to fakt fofr. Řídil jsem přes noc z Chorvatska a další den i noc jsme dotáčeli klip, hned poté jsme se z parku vydali na kapelní focení a poté do studia na dodělávání písničky. A to je prekérka, když člověk musí v tě největší únavě před foťák a kameru. Vzpomínám si, že jsem se vrátil domů, parkoval jsem a rozbušilo se mi srdce, že nás určitě chtějí vykrást. Všechno, co se mi honilo hlavou, tomu napovídalo. Vylítnul jsem za mámou, ať všude v domě zamkne a volal jsem policajtům. Než přijeli, došlo mi, že jsem asi spíš poznal, jaké je to si neodpočinout. Myslím, že jsem to pak zalomil velmi rychle (smích). Ale zpátky ke klipu. Spoustu lidí ti obecně spíš řekne, co mělo být jinak. Říkám jim rádci a když zrovna nemám náladu se s nimi vyžívat v sebetrýznění, zangažuju je do nějaké práce a je klid (smích). Nechci si od nich nechat brát vítr z plachet, který si do nich přes svoje pochyby chytám. Ať se radši věnují chytání toho svého, vždyť to přece dává daleko větší smysl.

Na Youtube dáváte postupně i další singly. Chcete jít singlovou cestou, nebo chystáte desku?

Máme smlouvu s vydavatelstvím s opcí na desku do dvou let. Já chci ale vydávat desku až v momentě, kdy bude mít své kupce. Mohl bych si ji chtít vydat jako zhmotnění naší práce, ale aktuálně je pro mě důležitější dělat hezké písničky a klipy a dostat je k lidem, které osloví a pro které tu vlastně Perutě jsou.

Nedávno jste se svým bráchou vydali cover od Petra Muka Tančíš sama. Proč zrovna od něj?

Hrálo nám do karet více věcí. Jednou z nich bylo to, že mě několik lidí po vystupování přirovnalo právě k němu. Znal jsem ho už od devíti let z CD k šedesátinám Karla Gotta, kde nazpíval písničku Trezor. Baví mě, že není jen interpret, ale i autor. Tančíš sama je krásná romantická balada a můj brácha je skvělý jazzový klavírista, tak mě jednoduše napadlo zase obnovit po dlouhých letech naši hudební spolupráci. Cover má úspěch a my už s bráchou pomalu pracujeme na nové společné autorské věci, máme chuť k další práci. Uvidíme.

Proč s vámi nehraje brácha v kapele?

Samozřejmě mě to napadá. My jsme od sebe jen rok a půl, strávili jsme spolu dětství, během kterého jsme vytvořili spoustu počinů, které dopadly nezřídka hádkou a pěstmi (smích). Tak nevím, jestli je dobré mít rodinného příslušníka v kapele. Navíc i brácha má své vlastní hudební projekty, tíhne spíš k jazzu a hip-hopu. Držíme si palce a čas ukáže, jak to bude dál. Po dlouhé době se taky já sám trochu učím na klavír, chtěl bych se u nějaké písničky doprovodit. A brácha vystoupí jako host třeba i na našem vánočním koncertě. Ještě musím něco vymyslet se ségrou.

A co na vánoční koncert chystáte speciálního?

Zahrajeme na něm sice náš kapelní repertoár, ale některé písničky dostanou úplně nový vánoční kabát. Budeme mít hudebního hosta, který nás doprovodí na housle. Koncert se koná v legendárním jazzovém klubu, kde je velké křídlo, tak očekávám patřičnou atmosféru, aby to byl to ten správný vánoční koncert. Myslím, že cestou na zvukovku koupím i prskavky (smích). Hrajeme s kapelou Dilated, což jsou prý tvrdí rockeři, ale i oni budou hrát akusticky. Dvojkoncerty mají výhodu v tom, že oslovíš i jiné publikum. Hráli jsme takhle naposledy v La Loce s Bek Ofis a bylo to perfektní.

Kapelu máte zhruba tři roky. Pamatuješ si na vaši první zkoušku?

Pamatuji si i na první písničku, kterou jsme donedávna hráli na koncertech a chci ji vzkřísit. Jmenuje se Už neptám se proč, což byla naivní textová představa, protože o čem jiném bych pak měl v písničkách zpívat (smích). S bráchou bych chtěl na koncertě zahrát mix našich písniček, které jsme složili třeba před patnácti lety. Ale i v první kapelní tvorbě bude určitě rozdíl. Jedna z našich prvních písniček byla složená ve čtyřech jazycích. Abych rozbil trochu tu monotematičnost, řekl jsem to prostě jinými řečmi.

S klukama jste i kamarádi, najdou se ale věci, ve kterých se v kapele fakt neshodnete?

Říkám klukům, že hlavní měřítko pro mě je to, co kdo dělá pro kapelu, od toho se pro mě osobně všechno odvíjí. Když vím, že na to kašlou, mám špatnou náladu, když je to naopak, tak mi to zase udělá radost. Jsem v tomhle docela prodejný, stačí mi málo (smích).

Jste hodně aktivní i na sociálních sítích. Jak moc jsou pro vás tyhle věci důležité?

Myslím si, že jsou stěžejní. U nás to mám ve správě já. Teď jsem poobědval s jednou vlogerkou a už jedu i Snapchat a Twitter (smích)! Snažím se být v kontaktu s fanoušky, uvědomuju si, jak je to dneska důležité. To nic nemění na tom, že prioritou je vymýšlet nové písničky, nahrávat je a vystupovat s nimi.

Píšeš i kapelní blog. Jak tě to napadlo?

Těch zážitků okolo kapely je spousta, je to jedno velké dobrodružství a já se o to chci podělit. Nejsem aktivní bloger, ale třeba zážitky z natáčení lidi vždycky zajímaly. Taky máme na našem YT pár vlogů, jak probíhalo například zákulisí živého natáčení do televize apod. Snažím se všechno směřovat na kapelu. Video, kde představím obsah své nákupní tašky, neplánuju. Mám ale do další sezóny hodně nápadů, a tak vás zvu ke sledování našeho YT kanálu „Perutě official“, určitě tam bude ještě sranda!

Foto: Stanislav Honzík