Národní divadlo se v letošním roce premiérami nenechá zahanbit a plní novými inscenacemi nejen Zlatou kapličku, ale i Stavovské divadlo. Právě tam měla 16. března premiéru hra Krvavá svatba, nejznámější dílo španělského dramatika Federika García Lorky. Režisérské duo SKUTR ji přivedlo do české lidové klasiky a dalo tak vyniknout nejen samotnému dílu, ale i hereckým výkonům.
Příběh Krvavé svatby nepatří mezi nejzajímavější témata, která Stavovské divadlo přináší. Téma živí a mrtví, Španělsko a české lidové písně, láska a smrt, chtíč a nenávist. V den sňatku opouští nevěsta (Pavlína Štorková) svého milého (Patrik Děrgl) a utíká s Leonardem (Filip Kaňkovský), kterého miluje, přestože on je několik let ženatý (jeho ženu hraje Tereza Vilišová), ale od své bývalé milé se nedokáže po ty věky oprostit. Ženich je následuje i přesto, že hrozí, že zabije oba dva milence, ale i sám sebe. Nejen za útěk své nevěsty, ale především za dávnou zradu, která se nese celým rodem po několik let a na kterou nedokáže nikdo zapomenout, především ženichova matka (Taťjana Medvecká).
Režisérské duo SKUTR přesně zapadá do nového konceptu, kterým se Národní divadlo pod vedení Daniela Špinara ubírá. Volí sice klasickou tématiku, ale obnovuje ji novými prostředky, leckdy šokujícími, které ne každý divák překousne. Špinar se ve svých hrách nebojí erotiky, nahoty, sprostých slov ani nadávek. To sice SKUTR v Krvavé svatbě nepředvádí, přesto jejich dramatizace není pro každého diváka. Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka se ve svých hrách spoléhají nejen na herecké obsazení, které je v Krvavé svatbě opět skvělé, ale i na spojení hudby, pohybu a tance. Ten občas ale překrývá samotnou hru a diváci se tak více soustředí právě na něj než na příběh. Což je škoda, protože i když to není žádné převratné téma, herci jej hrají velice obstojně. Možná je v příběhu až moc postav, například děvčátko (Anna Fialová), sousedka (Eva Salzamannová) či Luna (Soňa Červená) jsou ve hře poněkud navíc. Potlačená je naopak postava nevěstina otce (David Prachař), která by si rozhodně zasloužila více prostoru.
Skvěle ale funguje právě tanec a pohybová dramatizace. Například zvýraznění smrti, kdy postavy seskočí z jeviště, sednou si na židle, opřou si hlavy a Smrtka (Saša Rašilov) jim dá do oka citrón, funguje skvěle a není potřeba žádných zbytečností. Velice dobře se propojuje i španělská tématika a horkokrevnost celé hry s moravskými lidovými písněmi. Celý příběh je zasazený do českého venkova, tragický konec a baladičnost hry nápadně připomíná Erbena. Především první půlka hry dobře drží gradaci, dialogy a dějová linka se ale v druhé půli začnou rozpadat. Nejsilnější moment přichází ve chvilce, kdy ženich drží nevěstu za ramena, zatímco Leonardo ji pod stolem objímá za nohy. V tu chvíli divákovi dochází celá pointa příběhu a od té chvilky je vlastně jasné, jak celý příběh dopadne.
Krvavá svatba přesto patří ve Stavovském ke hrám, které ukazují, kam divadlo bude směřovat dál. Je dobře, že Špinar divadlo vede tímto stylem, dává více prostoru komplexnosti celých her než jednotlivým hercům a uvádí hry, které se nemusí líbit každému. Možná právě to je odpověď, proč Národní divadlo letos nemělo ani jednu nominaci v Tháliích. Inscenace, které dříve ovládali jednotliví herci, na něž diváci chodili, jsou teď více o spolupráci všech herců a celistvosti příběhu.
Foto: Martin Špelda
