Žižkovská noc dokázala, že autorské čtení není jen zábavou pro intelektuály
V rámci multižánrového festivalu Žižkovská noc, který se konal v pátek 13. března a v sobotu 14. března, mohli jeho návštěvníci mimo jiné zakotvit i na autorském čtení v Pracovně nebo Pardubické pivnici u Járy. Právě v druhém jmenovaném žižkovském místě dostali prostor básníci a básnířky především nekompromisního charakteru, které kromě osobitosti a talentu spojovala i reflexe jejich bezprostředního okolí i celé společnosti. A taky trošku ostřejší slovník.
Páteční podvečer v pivnici zahájil svými básněmi mladý poeta Nemysl, který svou tvorbu nesměle uvedl jako říkanky, a tak by si člověk mohl myslet, že ho ten dlouhovlasý kluk v košili v příštích vteřinách zahltí vlídným humorem, opak byl ale pravdou. Žádná z říkanek nepostrádala sexuální narážky a vulgarismy a předznamenala tak směr, kterým se bude celé autorské čtení ubírat. Nemysla vystřídal Jiří Feryna, který přečetl básně ze své připravované sbírky, nezazněly tak neodekadentní verše z jeho rané tvorby. Některé své verše věnoval svým básnickým kolegům a kolegyním. Byl také jedním z organizátorů festivalu a všechny účinkující krátce představil.
Po Jiřím Ferynovi měla dle harmonogramu přijít na řadu Jana Ganev, ta se ale zpozdila, a tak byl na místo k mikrofonu povolán básník Viktor Žižkov, na kterém bylo znát, že s přednesem a vystupováním před publikem má větší zkušenosti, diváky bavil svými verši o Žižkově ze sbírky Egopolis. Zábava to byla ale poněkud hořká, jelikož básník popisoval odvrácenou stranu života na Žižkově. Nejvýstižněji jeho půlhodinový blok popisuje samý závěr anotace jeho sbírky: ,,Žít na Žižkově – to není úděl, to je životní postoj. A Viktor Žižkov je jeho prorokem, kronikářem, kritikem i obětí.“ V průběhu přednesu veršů mladé básnířky Jany Ganev, která jako jediná odmítla mikrofon, se malý prostor Pardubické pivnice u Járy naplňoval lidmi, kteří přišli na Oldřicha Kaisera a Dášu Vokatou a jejich hudební set Čekání na Magora, jenž je věnovaný zesnulému básníkovi Ivanu Martinu Jirousovi, duchovnímu otci českého undergroundu a životnímu partnerovi vystupující písničkářky. Po zvukové zkoušce, během které bavil Kaiser přítomné svými specifickými vtípky a obličeji, odehráli koncert, během kterého zaznělo i pár Magorových básní. Mezi oběma účinkujícími fungovala chemie i laskavý humor a jejich hudba rozkolíbala polovinu příchozích.
Poté už následoval blok performancí pro otrlejší povahy, který zahájil „předskokan metalových koncertů“, Petr Polívka, jehož dynamický, místy až ďábelský přednes s andělským úsměvem, plně korespondoval s obsahem jeho poezie. Básně jako Ateista, Ekologická ředkvička a Co ženy milují patřily k vrcholům večera, stejně jako perverzní poezie básnířky Inge z hor. Z drobné, nenápadné ženy, která celé dění pozorovala zpovzdálí, se s nástupem k mikrofonu stala nekompromisní interpretka básní o celulitidě či sexu, díky kterým sál explodoval salvy smíchu. Pozoruhodné bylo, že jako jediná dokázala své verše recitovat zpaměti, i když je měla z daleka nejdelší.
Před hlavní hvězdou celého večera vystoupil s čerstvým monoklem Johnny Násilník, kterého po dobu čtení natáčela kamera, protože se o něm sbírá materiál do Kmenů. Svým energickým vystoupením, které bylo zdánlivě plné kritiky společnosti, zaplnil prostor otázkou, zda svůj život vlastně žijeme tak, jak si přejeme. Po deváté večer pak místo uvolnil stálici českého undergroundu, J. H. Krchovskému, který četl zejména básně ze sbírky Dvojité dno. V té době už v pivnici nebylo k hnutí a na básníkův podpis se stála fronta, což jen potvrzovalo, jak je tento dekadentní básník navzdory své vůli oblíbený.
Literární část Žižkovské noci v Pardubické pivnici u Járy se povedla po obsahové i organizační stránce, pro příště by však nebylo na škodu se zamyslet nad jiným prostorem nebo jeho úpravě, pomohlo by například jiné uspořádání stolů, aby mohli procházet návštěvníci i obsluha. Na druhou stranu plná kapacita ukazuje, že o autorská čtení je zájem a právem patří do programu tohoto festivalu.
Foto: Michal Větrovec a Šárka Blahoňovská
Článek, sic velice milý, je pro mne želbohu trošku mimo – řazení Inge z Hor k vrcholům večera mi přijde těžce neopodstatněné. Nic proti interpretce, ale dlouho jsem neslyšel něco tak neuvěřitelně nevyspělého, neřku-li až trapného. Vulgarismy u ostatních tvůrců fungovali jako občasná výplň mezi stavebními kameny zastupované zajímavými obraty a metaforami, zatímco u Inge nic jiného, než ony zmiňované vulgarismy prostě…nebylo. Ale uznávám, obdivovatelům série „American Pie“ to muselo přijít zábavné až neuvěřitelně.
Stejně tak mi postava Násilníka přijde neuvěřitelně zromantizovaná – nepřijde mi,že by Johnny chtěl na cokoli poukazovat. Jeho vystoupení jsou energická právě proto, že je to místo, kde může být zvířetem plným hněvu. Což uznávám, je velice působivé.
Jinak byl večer fajn a díky zlaté Dáše…:-)
Záleží, z jakého úhlu pohledu se na to díváte a také na preferencích každého, ale máte pravdu, že Inge z hor na vulgarismech jako jediná přímo staví, to bezesporu, ale když její vystoupení člověk bral s nadsázkou, užil si ho. Otázkou je, zda-li je Inge básník, nebo už spíš bavič
Co se týče Johnnyho, myšlenku jsme měli stejnou, ale asi jste ji vyjádřil přesněji – Johnny určitě nechtěl prvoplánově na něco ukazovat, ale po pár minutách zaposlouchání se do jeho slov jsem se prostě nemohla ubránit pocitu, že je s námi něco špatně.
Děkuju za komentář:)