Milan Cais: Abych se začal věnovat výtvarným věcem, potřebuju impuls zvenčí

0
894

Jeho výtvarná tvorba je stejně bohatá jako ta hudební. Mezi jeho známá díla patří například instalace Noční hlídač pro pražský Goethe Institut, Kapkostroj, součást projektu Zahrada představ v českém pavilonu EXPO 2005 či Karlův hlídač z pražského Signal Festivalu 2013. Spolu s Petrem Niklem a dalšími umělci přispěl několika objekty do interaktivních výstav v mezinárodním projektu ORBIS PICTUS PLAY. Svou poslední autorskou výstavu Pod kůží uvedl před pěti lety. Ve spolupráci s Janem Kunzem, kurátorem opavského klubu ART, se vrací na scénu autorské tvorby a představuje ucelený výstavní projekt Dveře dovnitř. Řeč není o nikom jiném, než o Milanu Caisovi – skladateli, bubeníkovi, scénografovi, producentovi, zpěvákovi a výtvarníkovi v jedné osobě. Jeho Dveře dovnitř zůstávají návštěvníkům v Opavě otevřené až do 27. listopadu.

Milane, jedná se o tvoji první výstavu po pěti letech. Co tě k ní vedlo?

M: Abych se mohl začít věnovat výtvarným věcem, vždy potřebuji nějaký impuls z venčí. Tak dva roky zpátky jsme hráli v klubu ART a Honza mi říkal, že by chtěl, abych měl v Opavě výstavu. Téměř ve stejné době mi volali z trutnovské galerie, později dokonce i z Prahy. V té tobě jsem fyzicky nic zpracovaného neměl, ale už tenkrát se mi v hlavě rýsovalo téma dveří se všemi konotacemi, které to v symbolické rovině skýtá. Nakonec se nám to podařilo skloubit i časově. Bude to vlastně takové výstavní turné. Začali jsme tady v Opavě, pak přijde Trutnov a v lednu nás čeká Praha.

Honzo, když už jsi byl Milanův první impuls k tomu vrhnout se do další výstavy, jak tě napadlo oslovit zrovna jeho?

J: Celý tento koncept začal myšlenkou oslovit ke spolupráci lidi, zejména hudebníky, kteří mají přesah i do jiných oblastí umění. Milan takovou osobností bezesporu je. Mezi další osobnosti, se kterými jsem v rámci tohoto projektu na výstavách také spolupracoval, patří třeba Jaromír Švejdík nebo Kay Buriánek.

_dsc4301
Škvíra k víře / foto: Renáta Foltysová

Liší se tahle výstava od těch předchozích?

M: Jedná se vlastně o první výstavu, která nemá tematicky přímou souvislost s hudbou. Do teď se mi tam ta hudba chtě nechtě protlačila. Ať už třeba ve formální podobě kazet, nebo skrze zvuk. Teď je to víc o emocích, které bývají v životě spojovány se změnou, přerodem myšlenek i určitým tajemstvím. S kroky, které musí člověk udělat, když stojí před nějakým rozhodnutím. Je založená na kontrastech. Pracuji tady s minimalistickými výrazovými prostředky. Používám základní barvy černou, bílou a zlatou a základní materiály jako jsou dřevo, kov a sklo. Všechno nakonec vzniklo dost rychle a explozivně. Akvarely jsem například nakreslil během týdne.

Takže se jedná o věci z letošního roku?

M: Samozřejmě tomu předcházela nějaká mentální činnost, která trvala průběžně asi dva roky. Nicméně fyzicky jsem tu výstavu zrealizoval teď přes léto v průběhu asi tří měsíců.  Původně jsme s Honzou mysleli, že výstava bude o věcech, které budou z části nové, a z části se bude jednat o starší díla. Začal jsem skicovat a celý koncept se mi pomalu rozvinul do podoby, jakou můžete vidět teď.

_dsc4277
Klíč od temný stránky / foto: Renáta Foltysová

Přibude na výstavách v Trutnově a v Praze ještě něco dalšího?

M: Asi ještě přibude. Cítím, že ze mě není všechno venku.

Zmínil jsi, že hlavním námětem ti byly dveře. Proč?

M: Dveře jsou pro mě předmětem v životě stejně banálním jako fatálním. Tenhle aspekt se mi  líbí: dveře, se kterými se setkáváme dnes a denně, bereme za kliku, někam jimi vcházíme a nezamýšlíme se nad tím, že můžou být zároveň v symbolické rovině jakousi bránou z jedné oblasti vnímání našeho života do jiné. Otevírají a zavírají se před tebou různé možnosti. Někdy se vrátit můžeš, jindy už to zkrátka nejde. Jeden objekt se jmenuje Za těmito dveřmi je můj šťastnej život. To má být záblesk naděje. Součástí instalace je i živá květina. Jsou umístěny přímo naproti vchodu do galerie, takže jsou tím prvním, co člověk vidí, když vejde a zároveň tím posledním, když odchází. Stejnou věcí vlastně končí i katalog, který jsme k výstavě nechávali dělat. Celé se to tak hezky uzavírá.

Co ostatní věci z výstavy?

J: Většinu lidí asi upoutají vizuálně atraktivní věci, jako je třeba Setkání, Několik problémů najednou nebo Prsten. Já jsem byl hodně pozitivně překvapený z akvarelů. Pro lidi možná nemusí být tak vizuálně zajímavé, ale mně se líbí hodně. Spousta výtvarníků, kteří chystají výstavu, používá skici nebo akvarely jako doplňky, ale v Milanově případě se staly právoplatnou a plnohodnotnou součástí výstavy.

M: Jsem rád, že Honza akvarely zmínil, protože pro mě jsou stejně důležité jako sochy a možná i v něčem důležitější. Akvarely vznikají rychle. Pracuji na navlhčený papír, na který  kreslím kaligrafickým štětcem tuší. Celý proces jednoho akvarelu trvá třeba deset, patnáct minut maximálně. Vždy jsem se snažil naladit na energii slova, které jsem chtěl zobrazit. Třeba Energie přerodu. Vizuální zachycení přerodu je pro mě důležitá a silná věc. Znamená to, že se v člověku něco mění. Myslím tím přímo uvnitř něj. Pracoval jsem rychle a intuitivně. Snažil jsem se veškeré emoce zaznamenat tak, jak jsem je v tu chvíli cítil a vnímal. Kdybych akvarely dělal teď nebo za měsíc, vypadaly by asi jinak.

_s4a1847
Setkání / foto: Jakub Kožiál

Když už jsme nakousli Setkání, tak holubice s havranem jsou asi z těch soch nejvýraznější.

M: Bílá holubice a černý havran, dříve živé bytosti, teď vycpaniny, symbolizují dialog světlé a temné stránky člověka, který probíhá v každém z nás. Ptáci sedí na svých vozících, které kreslí čáry na zem. Setkávají se uprostřed místnosti proti sobě. Asfaltová spárovačka a bílá lajnovačka plná vápna. Dialog mezi nimi se může odehrávat ve kterémkoliv momentu rozhodování nebo zlomu, kdy se potkává ego, duše a srdce a najednou v člověku nastává zmatek. Tohle jsou pro mě věci, které mě zajímají. Nejdůležitější u tohoto objektu je malý prostor mezi jejich zobáky. Tam je soustředěna veškerá energie z konců obou čar.

S poslední otázkou se vraťme k těm „šťastným dveřím“– vstoupili jste už do nich?

M: Ještě se mi to nějak nedaří. (smích) Ale cítím, že mám k tomu blízko.

J: Mám dojem, že těmi základními „šťastnými dveřmi“ jsem prošel. Dělám to, co mě baví a žiji podle sebe.