Derniéra Strakonického dudáka v Národním divadle se blíží. Stojí za to ho vidět?

0
297
Igor Orozovič ztvárňuje ve Strakonickém dudákovi titulní roli.

Hra Strakonický dudák aneb Hody divých žen v režii Jana Antonína Pitínského byla v Národním divadle uvedena 19. ledna 2014. Po více než čtyřech letech končí, derniéra proběhne 6. února 2018. Lístky ještě jsou, a tak není od věci si uvést, zda se vyplatí jej navštívit.

Tuto inscenaci Národního divadla po celé roky provází pověst chaoticky spojeného kočkopsa, kde vedle sebe funguje tradice, moderna, Orient, socialismus, fantazie, realita, Faust i prvky z jiných her Josefa Kajetána Tyla. Rovněž je vytyčováno doporučení nechodit na představení s dětmi, protože by se mohly nudit nebo nepochopit podstatu příběhu. Obojí je na místě, je však otázkou, zda se jedná o skutečný problém pramenící ze samotné hry, nebo o subjektivní pocity jednotlivých diváků.

Hlavní postavou je dudák Švanda (Igor Orozovič), který nikdy nepoznal svou matku (Taťjana Medvecká). Miluje Dorotku (Magdaléna Borová), chtěl by si ji vzít, ale jak už to tak bývá, stojí mu v cestě za láskou otec jeho milé (Vladislav Beneš). Tomu se nelíbí, že je Švanda chudý, a tak se vydá do světa, kde mu přinesou úspěch dudy, jež byly očarovány na popud Rosavy a její mateřské lásky. Úspěch však není všeho a Švanda je vystaven prokletí, z něhož ho dostane až samotná Dorotka.

Ondřej Pavelka jako Kalafuna se svými dětmi.

Herecké výkony kolísají, jistotou je Igor Orozovič, dále Ondřej Pavelka v roli Kalafuny a Filip Kaňkovský jako proradný Vocilka, jenž se chce na Švandovi jen přiživit. Pavelka se postará o nejvtipnější momenty, ať už jedná v rámci postavy a škádlí svou ženu a děti, nebo z ní vystoupí a komunikuje s diváky (nechyběla otázka Tak co haranti, zahulíme, uvidíme? směřující k mladšímu publiku ani pokus o rozhicování všech v sále). Takový humor ale nemusí všem sedět, pokud je navíc okořeněn o vtipy pramenící ze současné politické situace (viz Vocílkova věta „Já bych do toho nechtěl moc zabrušovat…“), starší generaci a nejmladší generaci sotva osloví. Nelze se tak divit, že se vedle nás po pauze uvolnilo místo po starším pánovi a jeho doprovodu.

Ženské postavy jsou upozaděny a stereotypizovány, což by se vzhledem k době vzniku hry ještě dalo odpustit, ve světle moderních prvků to však ještě více vyplouvá na povrch. Přednes Medvecké znázorňující zoufalost trpící a prokleté matky je až chorobný a těžko uvěřitelný, Borové Dorotka je prototypem hloupé nanynky snažící se uprosit svého tatínka uječeným brekotem. Poutavá je postava Zuliky (Magdaléna Kuntová) a scéna odehrávající se kdesi v Orientu patří k těm vůbec nejpovedenějším. Tanečnice na sebe berou několik podob a kromě pohybu často hrají i výrazem obličeje, což se ne vždy povede, přesto všechny odvádějí dobrou práci a na jejich choreografii a kostýmy se dobře dívá.

Za tím, že hra může působit chaoticky, stojí časté střídání rozličných světů a scén. Někomu to může vadit a zhoršovat orientaci v díle, jiný ocení dynamiku, za níž se schová i to, že se přítomní za první polovinu vlastně nic valného nedozví. Pokud se z příběhu vytratila magičnost, dohání ji momenty, v níž se objevuje Johanna Tesařová jako Lesana a scénografie s tím spojená.

Sečteno podtrženo, na Strakonického dudáka nechoďte, jestli upřednostňujete tradici a sílu příběhu před jinými divadelními elementy. Děti ani prarodiče s sebou také neberte, protože cílovou skupinou této hry jsou mladí dospělí, kteří ocení uměleckost a inovativní nápady a dokáží odpustit, pokud jich je přehršel nebo nejsou dotaženy do konce. Vidíte se v tom? Pak si pořiďte lístek na jedno ze dvou posledních představení 10. ledna nebo 6. února 2018.