Five Finger Death Punch: Nechceme dělat desku, kde všechny songy znějí stejně

0
770
Five Finger Death Punch jsou hodně energickou kapelou.

Americkou heavy metalovou kapelu Five Finger Death Punch měli někteří z nás možnost vidět už na pražském koncertu, kde vystupovala se skupinou Papa Roach. Letos zahrála i na festivalu Rock for People, který navštívila i naše redakce. Při té příležitosti jsme pro vás na místě vyzpovídali bubeníka skupiny Jeremyho Spencera a zabrousili nejen k tématu poslední desky, ale i k životu na turné či k nekonečnému množství jeho tetování.

V České republice hrajete podruhé, z toho poprvé na festivalu, přesněji na Rock for People. Jaký je to pocit?

Je to skvělé. Dnes je krásné počasí. Hrajeme ale docela brzo, většinou hrajeme na festivalech později. Teď budeme hrát ještě za světla, takže jsme na to zvědaví a těšíme se. Vždycky, když máme hrát na festivalu, tak je to zábava.

Máte radši hraní na festivalech, nebo v klubech?

Máme rádi oboje z několika důvodů. na festivalu máš spoustu lidí, hraní venku mám fakt rád, ani nevím proč. V aréně je ale taky zábava, energie je tam víc nashromážděná, přeci jen je to uvnitř budovy. Je to cool, máme rádi oboje.

Hrajete před Bullet for My Valentine a The Offspring. S Bullet for My Valentine právě sdílíte backstage. Jste kamarádi?

Ano, s Bullet for My Valentine jsme sdíleli stage už několikrát. Nevím, jestli jsme někdy hráli s The Offspring, ale určitě jsme je už viděli. Mají dobré songy a vždycky jsem je měl rád.

Přesuňme se k vašemu poslednímu albu. Četla jsem mnoho recenzí a většinou v nich zaznívá, že je to nejlepší deska kapely…

To beru! (smích)

Kapely se většinou snaží, aby to aktuální album bylo nejlepší.

Nikdy jsme o tom takto nepřemýšleli. Vždy uděláme muziku, kterou v tu dobu cítíme. Soustředím se na to, abychom na tu nahrávku byli pyšní. Vždycky se rád dívám, kam směřujeme. Recenze byly opravdu dobré, dokonce se jedná o naši nejrychleji prodávanou nahrávku. Když vyšla, byl to pro nás ten největší den. Věci se stále pohybují tím správným směrem. Akorát pracujeme ve studiu na další desce, tak uvidíme, jak bude nakonec znít. Pořád je to v raném stádiu, takže nevím, jestli by mohla být naší nejlepší, to už je na ostatních.

V České republice nejste neznámou kapelou, ale spoustu lidí zná jen jeden song, a tím je Wrong Side of Heaven. Nemyslím si, že zrovna tato píseň reprezentuje vaši tvorbu jako celek.

Tato píseň je součást toho, co děláme, našeho zvuku. Nechceme dělat desku, kde všechny songy znějí stejně. Chceme vzít posluchače na cestu po různých zkušenostech a pocitech, takže to pro nás byl určitě velmi odlišný song, speciálně na té desce v porovnání s agresivnějšími písněmi. Určitě k ní našlo spojení mnoho lidí, takže to za to stálo. Takže si určitě nemyslím, že by tento song výhradně reprezentoval to, co děláme. Je to součást toho, kdo jsme a myslím si, že nám tak mnoho lidí může dát šanci a poslechnou si další kousky, ne jen Wrong Side of Heaven. Někde prostě musíte začít (smích).

Five Finger Death Punch na festivalu Rock for People
Five Finger Death Punch na festivalu Rock for People.

Děláte na novém albu?

Akorát jsme začali. Je to teprve v začátcích, takže vám nemůžu říct, jak zní, jak se bude jmenovat nebo kdy vyjde, vždycky je ale zábava začít a vidět, kam se věci posouvají. Je to taková momentka v čase, to, jak se aktuálně cítíte a nevíte, co z toho vznikne.

Takže jde spíše o jamování ve studiu a na hotelových pokojích a nahrávání nápadů?

Máme připravené nějaké tracky, nemáme do nich ještě nahrané vokály. Zatím se mi ale to, co slyším, líbí. Jsme na sebe tvrdí, a když jsme s výsledkem spokojení, tak se ukazuje, že je to dobré podle fanoušků. To, co mi schválíme, vypadá, že se jim líbí a doufám, že tomu s další deskou nebude jinak.

[quote_box_center]

Mezi šesti očima

Když nám přišla nabídka na rozhovor se skupinou Five Finger Death Punch, málem jsme obě vyskočily z kůže. Nestává se úplně často, že by pořád ještě rozjíždějícímu se webového serveru nabídli rozhovor se zahraniční kapelou. Nervozita tedy byla na místě. Umocnil to ještě fakt, že jsem přijela na festival Rock for People s mírným zpožděním (ach ta kyvadlová doprava) a Šárka se tak v backstagi pomalu smiřovala s tím, že bude muset absolvovat rozhovor sama. Hodila jsem tedy sprint a nakonec jsme strávily příjemných 15 minut s Jeremym, který byl neskutečně fajn, přestože za sebou měl dlouho cestu do Čech a několikátý rozhovor. A věřte, že koncert jsme si pak užily ještě o to víc. Bára

13584791_10157057979440570_2975153478189604817_o

  [/quote_box_center]

Řekni nám něco o životě na turné. Hodně lidí si myslí, že to je jen sex, drogy a rock’n’roll. Není to ale spíš stereotyp?

To záleží. Taky jsme se na tomto životním stylu podíleli, zvlášť, když jsme začínali, dělali jsme bláznivé věci. Teď tě to ale dožene a musíš to brát vážně, stavět se k tomu jako byznysu, protože to tak je, je to naše práce. Nechceš se cítit jako sračka z party na party, to už jsme vyzkoušeli a bylo to super, ale po chvíli ti dojde, že čeho je moc, toho je příliš a musíš ze sebe vydat nejvíc. Bereme to vážně a jsme vděční za to kde jsme, nebereme to jako samozřejmost. Jsme šťastní, že je tolik lidí, co má naši kapelu rádo a chce nás vidět a my jim chceme dát tu nejlepší show a desku, jaké můžeme.

Patříte mezi kapely, co po koncertě na festivalu jdou mezi lidi, baví se s fanoušky, nebo zajdou do VIP baru? Nebo hned jedete dál?

Teď už spíš nasedneme na bus a jedeme do dalšího města. Většinou hrajeme dlouhé sety, takže se jdeme umýt a pak hned do tourbusu. Kdysi jsme to dělávali, když jsme byli kapela, která akci zahajovala a hrála třicet minut. To jsme měli energii pobíhat kolem a chodit na party a celou noc propařit, to se teď trochu změnilo (smích).

Five Finger Death Punch vznikli v roce 2005. Pamatuješ si úplně první koncert?

Jo, pamatuju, to bylo v Los Angeles. Hráli jsme s All That Remains nebo s Dragonforce, to bylo skvělé. Už to bude jedenáct let, zdá se to jako věčnost.

Jak hraní v kapele změnilo tvůj život?

Změnilo to úplně všechno. Naučili jsme se, jak se přizpůsobit. Tohle je náš normální život, i když vlastně tak úplně normální není. Obvykle jsme na turné šest až osm měsíců v roce, zbytek času se doma vzpamatováváme a pak zas jdeme do studia pracovat na nové nahrávce. Takhle se to točí posledních deset let. Ale je to něco, na co jsme zvyklí.

Když jsi doma a nemusíš řešit muziku, jak vypadá tvůj den?

Jsem s rodinou, přáteli, nebo jen tak relaxuju. Taky se musím znovu naučit, kde je co v domě (smích). Musíš zkrátka žít tak obyčejně, jak jen můžeš a vypnout. Nebo aspoň tak to dělám já.

Takže si ani nezajdeš na koncert oblíbené kapely?

Čas od času si na koncert zajdu, ale už mě to tolik nebere. Chci ticho a klid (smích).

Mám trošku osobní otázku. Máš tolik tetování. Reprezentují tvůj život?

Jak jednou začneš, je těžké přestat. když jsem si nechal udělat jedno sem, vypadalo to nevyváženě, tak jsem si řekl: ,,Teď dáme ještě jedno sem, na druhou stranu!“ Tak jsem pokračoval a teď jich mám tolik.

Plánuješ nějaké další? I když si myslím, že už na to nemáš místo…

Asi budu chtít nějaké na svou pravou nohu. Nevím, co to bude, ale jsem si jistý, že mi tam nějaké přibude.

Foto: Šárka Blahoňovská, Petr Klapper