Hře Tři sestry ve Stavovském ubírá body především její délka

0
315
Tři sestry.

Národní divadlo zahájilo tuto sezónu tragikomedií Antona Pavloviče Čechova Tři sestry. Režie Daniela Špinara je v tomto kusu nezvykle umírněná, herecké výkony vyrovnané, ale skoro tři hodiny trvající představení se postupem času utápí v nudě a vyprázdněných monolozích, jež ho degradují na obyčejný průměr.

Odpůrci Špinarova konceptu Nová krev by mohli tuto Čechovovu hru odsoudit už předem. Režisér se ale v tomto případě na svůj vkus držel při zemi a oproti jeho Manon Lescaut či Othellovi jsou Tři sestry procházkou růžovým sadem divadelní klasiky. Bílé tváře herců a balónky jsou totiž vrcholem zásahu moderních prvků do hry.

Příběh Tří sester o touze odejít do Moskvy a žít tam nový, lepší život, je totiž tak prostý, že tříhodinové představení neutáhne, a do popředí tak musí jít dialogy, monology a herecké výkony obecně. Projevy postav jsou bohužel tak nadsazené a jejich slova kolikrát tak prázdná, že se s nulovým dějem kumulují v jednu narůstající nudu.

Tři sestry nejsou hrou jedné hlavní role, naopak, přibližně stejný prostor dostává deset postav z dvanácti a málokdy se stane, že některá z nich je na scéně osamocená. Výborná je čerstvá držitelka Ceny Thálie Veronika Lazorčáková, jíž ale tak trochu nahrává proměna její postavy Iriny z rozpustilé mladé slečny plné vizí, snů a ideálů v životem zklamanou ženu, jež má po boku muže, kterého si vzala jen z rozumu. Role Igora Orozoviče odpuzuje zjevem i projevem, jakkoliv je jeho Solenyj, ve společnosti blázen a v nitru nepochopený dobrák milující nejmladší ze sester, jedinou postavou, která již od začátku zřetelně signalizuje bezvýchodnost celé situace.

Tradičně skvělý výkon podává Karel Dobrý jako šarmantní Veršinin, jehož příchod na scénu v blonďaté paruce a pilotkách na očích vykouzlí divákovi široký úsměv na tváři. Excentrická Máša v podání hostující Jany Strykové má na první pohled vše, co potřebuje, ale její patolízalský manžel Kulygin ztvárněný Filipem Rajmontem ji nudí stejně tak, jako přítomné bude nudit druhá půlka inscenace pro svou roztahanost a málo nápaditý scénář. Herecky nepokulhává ani Tereza Vilišová v roli Olgy, Magdaléna Borová jako otravná Nataša s manželem Radúzem Máchou aka Prozorovem či Baron Matyáš Řezníček. Čebutykin Václava Postráneckého je zase neprvoplánově vtipný. V hercích tedy chyba nebude. Ale kde ji hledat?

Karel Dobrý jako Alexandr Veršinin.
Karel Dobrý jako Alexandr Veršinin.

Problematická je ona druhá část představení. Je nahuštěná situacemi, kdy se na scéně objeví více postav, najednou některá z nich vykřikne slova, jež všechny ostatní po jejím boku tak šokují, že zůstanou oněměně stát a pozorují její monolog. Divák tak očekává, že přijde ono „něco“, nějaký wow efekt, zásadní informace nebo změna směřování hry, nikdy se však neděje nic a daný moment vždy vyšumí do prázdna. Těžko říct, zda to byl záměr, v Třech sestrách to však v takové koncentraci působí okoukaně a rušivě. Scénář by si zasloužil celkově trochu vyšperkovat, některé scény by se mohly zkrátit.

Charakterům navíc chybí jemnost, jsou příliš prudké a jejich projev zbytečně nadsazený, nečechovský. Zkrátka to, co například v Manon Lescaut v kontrastu se scénou funguje, v Třech sestrách neplní svůj účel už jen proto, že jejich délka je dvojnásobná. Přitom by jim ta hodina a půl tak slušela… Možná je průměrnost hry způsobena i tím, že ji na začátku režíroval Štepán Pácl a Špinar jej vystřídal kvůli nemoci, a tak nebyly naplněny vize obou do puntíku. Tři sestry byly navíc zinscenovány na úkor titulu Kafka s Karlem Dobrým v hlavní roli, jenž nakonec z provozních důvodů nebyl zrealizován. To jsou však jen spekulace a nejjednodušším řešením tak bude zajít do Stavovského divadla a udělat si vlastní názor.

Foto: Martin Špelda