Ida Kelarová o romském sboru Čhavorenge: Radost, ale i trnitá cesta

Zpěvačka, sbormistryně, muzikantka, sestra Ivy Bittové a zakladatelka jediného romského sboru na světě. Tak by se stroze a profesionálně dala popsat Ida Kelarová.

Jenže pod jejím příběhem se skrývá mnohem víc. Výjezdy do romských osad, snaha zapojit mladé Romy do života mimo ně a hlavně výrazné úspěchy jejího romského sboru Čhavorenge, jejích hvězd a svěřenců, z nichž “vychovala” první generaci vzorů. Čhavorenge má na světě své první album Hej romale ve spolupráci s Českou filharmonií, jež vyšlo 6. dubna u Supraphonu a jeho křest se uskutečnil v Mladé Boleslavi i pražském Švandově divadle

Do romských osad jezdíte už dvacet let. Z jakých důvodů jste se tam začala vydávat?

Můj táta byl Rom, ale nikdy se ke svému romství nehlásil. Styděl se za to. Umřel mladý a jsem přesvědčená, že umřel právě proto, že se zapíral. Dlouho jsem žila v zahraničí a on zemřel právě tehdy. Byla jsem těhotná a máma mi o jeho smrti řekla až po třech měsících. Neměla jsem možnost se s ním rozloučit, bylo to pro mě nejtěžší a zároveň nejsilnější období. S jeho odchodem se ve mně totiž něco otevřelo, vydala jsem se na romskou cestu.

Čtyři roky po revoluci jsem se vrátila do České republiky a zděsila jsem se nápisů „Cikáni do plynu“ a jiných strašných věcí. Nechápala jsem to, protože můj táta i celá jeho rodina byli nejkrásnější lidi, co jsem kdy potkala. Inspirovali mě a naučila jsem se od nich strašně moc.

Jsem člověk, který musí všechno vypátrat a prožít sám, tak jsem se pustila na tu romskou cestu, na níž jsem potkala svého muže, Desideria Duždu. Společně jsme si řekli, že založíme romskou kapelu, a tak jsme začali objíždět romské komunity i osady. V jedné z nich – ve slovenském Lenartově – má Dežo asi čtyři sta padesát příbuzných, tak mě do ní vzal. (smích) Byl to tenkrát mazec, protože mě všichni jeho příbuzní pohostili řízkem a bramborovým salátem, a kdybych se u všech nenajedla, tak bych je urazila. Pamatuju si, jak jsem ty řízky nenáviděla! Muzikanty jsme ovšem nacházeli jen hrozně těžko. Lidé z osad v té své obrovské chudobě kolikrát nemají ani ty nástroje, takže tam bylo smutno.

Kdy přišel první impulz založit romský sbor a jak jeho založení vypadalo?

Chtěla jsem ho založit už před těmi dvaceti lety, tak jsem udělala konkurz v Brně. Nikdo na něj nepřišel. Ale ten sen už ve mně zůstal. Každé léto jsem dělala pro romské děti a mladé lidi tábory. Před sedmi lety jsem měla špatnou zkušenost s jednou „neziskovkou“ na Slovensku, zjistila jsem, že chudé děti jsou pro ni zdrojem financí. Organizátoři měli šílené peníze, ale děti hladověly a ještě byly nuceny lhát, že je o ně dobře postaráno.

To bylo strašné, tak jsem se s nimi pohádala a odešla. Oplakala jsem to, chtěla jsem to dát do médií, ale pak jsem se rozhodla jinak – založit vlastní sbor a uspořádat koncert. Chtěla jsem těm organizacím dokázat, že to jde i bez peněz a že jejich finance nepotřebuji. Protože jsem měla zkušenost s Filharmonií Hradec Králové, zavolala jsem panu řediteli, jestli by takový koncert chtěli. Souhlasil.

Čhavorenge jsem založila v roce 2011, vlastně už na podzim 2010. Jezdili jsme na zkoušky na spoustu míst v Čechách i na Slovensku a koncert dopadl výborně. I královéhradeckým filharmonikům tekly slzy. Plánovali jsme udělat jenom jeden koncert, jenže to byla taková síla, že jsme nemohli přestat. A tak jsme pokračovali a spolupracovali s dalšími filharmoniemi ve Zlíně a v Brně. A nakonec se mi v roce 2013 ozval Petr Kadlec, dramaturg vzdělávacích projektů České filharmonie.

Přijel za mnou s tím, že myslí na děti, jejichž rodiče si nemohou dovolit posílat je za hudbou do Rudolfina, a že by rádi pro děti ze sociálně slabých rodin něco udělali. Tak jsem mu řekla: „Pojďte s námi do osad“ a on odvětil: „Tak jo.“ Myslela jsem si, že je blázen, protože ten nápad přednese v České filharmonii a všichni ho s tím vyhodí. Ale dopadlo to výborně. Teď už je to pátý rok, co jsme s Českou filharmonií na společné romské cestě, a myslím si, že se nám úžasně daří. Pro děcka je to obrovská šance a Čhavorenge dnes vlastně funguje jako takový exkluzivní sbor České filharmonie.

Děti jsou vedené k tomu, aby byly vzorem, protože vzorů mají Romové málo. Děti mají zodpovědnost reprezentovat romskou kulturu na té nejvyšší úrovni, být na sebe hrdí, dobře se učit, nemít neomluvené hodiny. Motivujeme je a krásně fungují. Už to začíná být víc radost než starost.

Kolik má Čhavorenge členů?

V současnosti čtyřicet. Fantastické je, že základ sboru je stabilní už třetím rokem. Kdysi to narostlo i na šedesát, ale zase se to ustálilo na té čtyřicítce. Řady rozšiřujeme díky různým projektům s Českou filharmonií, které podporuje třeba Evropská unie. Pracujeme například s romskými dětmi z Chrudimska nebo ze Vsetínska a některé z nich pak dostávají šanci v Čhavorenge. A máme zase jiné projekty, které otevíráme neromským školám a dětským sborům. Zazpívaly si s námi i v Rudolfinu a takový počet, skoro dvě stě zpěváků, Dvořákova síň ještě asi nezažila.

Na druhou stranu, ta romská cesta je trnitá. Loni jsme ztratili tři patnáctileté kluky, protože budou mít děti. Jeden z nich s námi byl od svých devíti let. Nebo děti ztrácíme, protože ne všechny jsou připravené následovat a dodržovat nastavená pravidla.

Otevřené, krásné, tvárné. Ale potřebují studovat

Romský sbor Čhavorenge a další zpěváci v Rudolfinu.

Jak je těžké vyřešit logistiku, když ve sboru působí děti z různých koutů republiky i Slovenska?

To už jsme také vylepšili i díky České filharmonii. Většinu koncertů, pokud nás nepozve nějaký organizátor, zaštiťuje právě ona. Už máme svůj systém a výborného řidiče Janka, který děti sváží autobusem. Začíná v Košicích a pak pokračuje přes slovenské osady, Vsetín, Olomouc, Chrudimsko a Hradec Králové. Rodiče už ví přesně, kde a kdy mají děti čekat. Je to pořád prakticky stejná trasa a stejné hodiny vyzvednutí. Takže už se to opakuje a funguje. Děti, které nenabere autobus, svážíme my. Je to vždycky na celý den.

Vzešla ze sboru nějaká individualita?

Vychovali jsme už jednu generací vzorů, jeden z nich, Tomáš Kačo, čerstvě vystudoval Berkeley College. Pak máme dva, kteří vystudovali Univerzitu Karlovu, to jsou Michal Mižigár a Jan Dužda. Oto Bunda je můj asistent, moje pravá ruka. Doufám, že po mně aspoň kus mé práce a filosofie převezme. Máme také třináctiletého hocha, jmenuje se Mário Žiga, který s filharmoniky nastudoval houslové sólo v Bachově Dvojkoncertu. Chystáme ho na konzervatoř. Pak máme konzervatoristky, děti na středních školách… Vedeme je k tomu, aby šly studovat. Když děcka vidí tyto vzory, řeknou si, že by chtěly být jako oni, že to jsou celkem frajeři. Romské děti potřebují studovat, aby se integrovaly. Jinak jsou v pořádku, otevřené, krásné, tvárné, emočně zdravé.

Jaká je obecně práce s romskými dětmi, když jejich společenský obraz je pokřivený?

Lidé je tak chtějí vidět. Tam dole. Celý náš stát je tam chce mít a pro mnoho organizací, jak už jsme říkala, jsou zdrojem peněz. V některých slovenských osadách jsem zažila několik generací a opravdu se nezměnilo nic. Přitom se tam valí miliardy. Stává se nám, že děcka podají obrovský výkon, až každému spadne brada, ale stejně se na ně všichni dívají podezíravě. Děti se přitom chtějí učit. Až slzy se vám derou do očí z toho, jak moc chtějí.

Překvapilo nás, že v jedné osadě jste na letní uměleckou školu Romano drom vybrala patnáct dětí, ale rodiče pustili jen jednu dívku, jak lze vidět v dokumentu O čo ide Idě České televize.

Je to tou nevzdělaností. S některými rodiči je obtížné komunikovat, protože si myslí, že na jejich dětech vyděláváme. Oni si vůbec neuvědomují, že svým dětem tímto přístupem pokazí život. Mají to nastavené tak, že v patnácti se vdáš a skončíš tady nadobro. Je to zaběhlý systém. My se dětí ptáme, zda chtějí žít jako jejich rodiče. Odpoví nám, že nechtějí. Tak jim řekneme, ať jdou s námi, ať si najdou svou cestu a makají. Život mimo je samozřejmě láká.

Čhavorenge předávají neromským dětem svoji kulturu

Hodně se snažíte, aby se spolu potkávaly romské a neromské děti.

Protože se od sebe mají co učit. Řeknu to jednoduše: romské děti jsou v srdci, neromské „v hlavě“. Je velký rozdíl, když vám zazpívá Pepíček „Skákal pes“ a devítiletý romský kluk vyzpívá bolest. Obě strany si mají co dát. Proto je důležité, aby se utvářelo co nejvíce prostoru pro setkávání.

Aby se děti poznávaly a aby se bojovalo proti předsudkům, které děti získávají od rodičů. Také proto v máme v České filharmonii vzdělávací projekty, které sdružují romské a neromské děti, a funguje to výborně. Čhavorenge předávají neromským dětem svoji kulturu a to byste se divili, jak to ty děti za dopoledne změní, jak se otevřou, jak začnou žít, vnímat život a užívat si ho. Jdou domů proměněné. Děti spolu nemají problém, neřeší, zda jsou Romové nebo ne.

Vůbec nechápu, jak je možné, že naše společnost dopustila to, že Romové byly vytlačeni do ghett. Na veřejnosti se třeba odstraňují lavičky, aby se u nich Romové náhodou nepotkávali a nezpívali. Jenže oni nemají kde jinde zpívat a hrát. Když už se o romské děti někdo stará, tak je nastrká do zvláštní školy. Co z toho ty děti mají? Co se tam naučí? Nic. Do toho se ještě ty strašné ubytovny.

Každý čtvrtek pracujeme na Chrudimsku, kde máme osmdesát romských dětí, které připravujeme na to, aby se postavily na vlastní nohy, aby jinak přemýšlely. A ty děti bydlí na ubytovnách, v jednom pokoji jich je osm a na společný záchod musí na chodbě. Když se v tomhle světě nepohybujete, tak to nevíte. Proto jsem strašně ráda, že se v něm pohybují filharmonici, protože o tom pak mohou vyprávět. Hned to má větší váhu.

Album Hej romale je tedy vrcholem celé spolupráce.

Ano, ale má to obrovský potenciál, nekončíme. V létě budeme vystupovat v Rumunsku, jsme pozvaní do Severního Irska. Pro romské děti je důležité z toho svého zažitého prostředí vyjíždět. Protože dnes mají možnosti, které jejich rodiče neměli. Když se rozhodnou, mohou cestovat, studovat, nemusí zůstávat doma a mít osm dětí. Právě to jim ukazujeme.

Jak probíhala realizace alba a jak se dětem natáčelo ve studiu?

Musela jsem je na to všechny připravit. Stáli přichystaní jako profíci. Měla jsem z toho trochu strach, protože to bylo poprvé. Bála jsem se, aby děti měly tu energii a náboj a ve studiu to neztratily. Aby to nebylo moc uhlazené.

Na společné cestě

Ida Kelarová a Desiderius Dužda.

Skladby na albu jsou dílem vašeho muže. Proč padla volba právě na něj?

Když začínalo Čhavorenge, vždycky jsme sebrali nějakou písničku a postupem času děcka Dežu motivovala, a tak začal psát vysloveně pro ně. Myslím si, že ani nikomu jinému by skládání pro ně nesedlo. To pasovala přímo na něj, on vždycky skládal krásné věci, já je všechny zpívala. Kromě dvou tradičních písní je vše na cédéčku jeho tvorba. Včetně textů.

Jaká je budoucnost celého projektu?

Věřím, že velká a krásná. Věci se dějí, není to na roky dopředu naplánované. Pořád se otevírají nové možnosti. Vše je o té naší společné cestě.

Foto: Lukáš Kadeřábek a Petra Hajská