Igor Orozovič: Jsem konzervativní, ale chci vyzkoušet a umět všechno

0
2109
Igor Orozovič je členem Cabaretu Calembour.

Patří mezi talenty nové divadelní generace. Hraje v Národním divadle, společně s přáteli z DAMU vytvořil Cabaret Calembour, který mívá skoro vždy vyprodáno a pro nějž skládá hudbu. Igor Orozovič je zkrátka nepřehlédnutelný a dokazuje to nejen svým bohatým hereckým repertoárem. Jaký má názor na směřování Národního divadla, na divadelní kritiky, ale i zda bývá divadla někdy přehlcen, se dozvíte v exkluzivním rozhovoru.

Považuješ se za renesančního člověka? Okruh tvých uměleckých zájmů je docela široký.

Myslím, že všechno, co dělám, dělám dost podprůměrně. Znám tolik lidí, co krásně kreslí, že by se tím mohli živit. Já dělám trochu víc hudbu, ale pořád si myslím, že to není skladatelství. Je to, jako když nějakého technika zajímá víc věcí okolo techniky, ne jen jeho obor. Vymyslel jsem na to hezký pojem – kutilství v oboru umění. Znám jednoho opravdu renesančního člověka. Je to můj bývalý profesor a vedoucí oddílu Ivo Klein. Vím jen o jedné jeho slabině, a tou je zpěv. Jinak je jeho záběr ohromný. Je učitelem společenských věd na gymplu, knihovník, opravuje stará rádia a staré hodiny, postavil si sám celou tatrovku ze třicátých let, všechno si sám vyrábí i výtvarně je neskutečně šikovný, rozumí všemu od humanitních věd po technické obory a takový já rozhodně nejsem. Dneska by k tomu patřilo ještě rozumět počítačům. Já jsem rád, že ho zapnu.

Tvoje rodina je umělecky založená. Vedla tě k umění, nebo sis cestu k němu našel sám?

Maminka je hodně kulturně aktivní, vodila nás po divadlech, výstavách, hradech a zámcích. To se vryje hodně hluboko. Pamatuju si, jak jsme byli jako děti na Janu Zrzavém. Nelíbilo se mi to. Tak moc, že jsem si jeho styl moc dobře zapamatoval. Pak jsem před pár lety viděl jeho výstavu v Ostravě a stal se mým nejoblíbenějším malířem. Díky němu jsem pochopil, jak se dívat na obrazy obecně.

Tvůj dědeček je bosenský Srb. Zdědil jsi po něm horkou krev?

Myslím si, že ano. Celá naše rodina je hodně temperamentní. Když se sejdeme, tak to vůbec není klídek. Všichni jsme takoví emotivní, hluční. Až agresivní i při debatách o úplných blbostech. V tomto smyslu je ta balkánská krev dost výrazná.

Jsi radši pod tlakem, nebo si raději vše plánuješ dopředu?

Jsem velký plánovač, snažím se to teď trošku bourat, abych na tom nebyl tak závislý. Dřív jsem míval emotivní plány. Když někam jdu, tak si radši vždycky vymyslím záložní plán, kdyby to nevyšlo. Když nemají v hospodě jídlo, na které jsem se těšil, jsem schopný se chovat jako pětileté dítě. Když mi večer zruší představení, tak vůbec nejsem v pohodě, protože najednou nevím, co s volným večerem.

Nejsi rád, že máš volný večer?

To jo! Ale málokdy se mi to podaří a nemám rád, když se to stane znenadání. Dělá mi problém se v tom pak zorientovat. Tělo a mysl jsou nastartované na výkon a najednou co s tím volnem? Zmatek! Zásek!

Začínal v Národním divadle moravskoslezském.
V roce 2009 začal účinkovat v Národním divadle moravskoslezském. Na snímku scéna ze hry Smrtihlav.

Aktuálně účinkuješ v Národním divadle v Praze. Souhlasíš s tím, kam teď směřuje? Ozývají se hlasy, že té moderny už je tam přece jen moc.

Myslím si, že když přijde mladý člověk a šéf, tak musí udělat pořádný vítr. S Danielem Špinarem se znám z dob DAMU. Je to trochu jiný typ člověka i umělce než já, takže bych čekal, že se budu stavět do opozice, ale musím stát za tím, jako šéf to dělá dobře. I když v lidské komunikaci je někdy moc přímočarý, až neempatický. Ale od té doby, co je v Národním, to divadlo žije. Projekt Nová krev funguje. Dan Špinar se nás snaží trochu sčuchnout dohromady různými akcemi. A i starší herci na minulém aktivu kvitovali, že se konečně dozvídají informace a jsou přítomni nějaké komunikaci. S tou modernou… Dan sám říkal, že Národní je zakleté v tom, že je pro všechny a pro nikoho. To je fakt. Mělo by být klasické, ale zároveň by mělo obsáhnout moderní divadlo světové kvality? Jak ale tohle narvat do jednoho směru? Každý má jinou představu a v Národním si nevytvoříte diváckou základnu jako v jiných divadlech. Musí ukazovat všem to nejlepší. V tom smyslu bylo moudré rozdělení na tři budovy s různým zacílením na diváky. Je také potřeba si uvědomit, že vzal do Národního divadla jako svůj protipól Štěpána Pácla, který má úplně jiný přístup k práci. Nebo dramaturga Milana Šotka, což je spíš vyznavač klasických hodnot. Já sám jsem dost konzervativní. Ale chci vyzkoušet a umět všechno. Ono se všechno děje tak, jak má. Musí se ty divočiny a klipovitost vyzkoušet, pak zas přijde touha po niterném prožitku…

Ve Sluhovi dvou pánů hraješ Florinda, kterého předtím ztvárnil Alexej Pyško. Srovnávají tě s ním?

Lidé tam chodí především na pana Donutila, ostatní neřeší, takže mě nesrovnávají. Hraju to naplno, což je i u takové věci podstatné. Každý žánr se musí dělat přesně a naplno. A pan Donutil je spokojený, když má pořádného přihrávače. Ale Florindo je taky důležitá postava a máme spolu výborné dialogy, takže mě to i baví. Sluha je prostě fenomén, specifická věc.

Dokáže tě u tak zajetého představení něco rozhodit? Míváš trému?

Zrovna u Sluhy ne, to je takový zábavný sjezd. Ale u všeho ostatního dost. Strašně snadno se mi rozstřelí soustředění. Jsem přecitlivělý na jakékoliv vjemy. Když například slyším v zákulisí šramot nebo lidi moc kašlou. Kašlání v hledišti bych vůbec zakázal (smích). Rozhodí mě i klimatizace nebo vrnící zářivka. Trému nemám, spíš mám problém s tou koncentrací na jevišti. Týká se to i myšlení. Hodně mi vadí, když mám někoho v hledišti. Nemyslím pak jen za sebe, ale za celé představení. A to mě vykolejí úplně. Na premiéru tak zvu jen rodinu. Jinak do divadla lidi moc nezvu.

Dostáváš od starších kolegů cenné rady?

To není v kurzu, což je škoda. S paní Ivou Janžurovou je to v pohodě, máme k sobě blízko, navzájem si řekneme připomínky natvrdo (s Ivou Janžurovou účinkuje ve hře Les a Audience u královny, nově pak v Božské Sarah v Divadle Kalich – pozn. redakce). S ostatními to tak bohužel není. Všichni říkají, že dřív se mladším hercům dávala čočka, teď nám maximálně vyčtou, že přijdeme pozdě na zkoušku. Neděje se to moc ani mezi mladými herci. Je těžké najít formu, kterou by šla říct připomínka, aby se neurazila lidská ješitnost. Zpětná vazba podle mě hodně chybí, obzvlášť ve velkých divadlech. V malých je všechno mnohem intenzivnější. Jsem herec, který si potřebuje rozebrat třeba i reprízy. Nikdo vám neřekne, jestli se hra posunula. Já o tom rád mluvím, neumím to držet v sobě. Mám rád dialog a možnost si tu věc pojmenovat.

Všímáš si zpětné vazby od kritiků a recenzentů?

To se každý snaží vnímat co nejméně. Ale zajímá mě to, neschovávám se před tím. Člověk chce pozitivní reakci. Jak je to v Rackovi: ,,Když mě chválí, je to příjemné, a když nadávají, tak potom dva dni do mne nic není.“ Nelíbí se mi, jak herci a priori pohrdají kritiky. Na kritice obecně mi vadí jen to, že si neuvědomuje, že jsme jedna parta. Že přece milují divadlo a měli by za něj kopat. Ne se vůči němu vymezovat svým přemoudřelým okem. Když do Mladé fronty napíšou, že nějaké představení je fakt úplná blbost a kravina, odradí neskutečný počet diváků. I negativní kritika by měla lidi přibližovat divadlu a lákat do něj.

V Národním divadle zaujal i hlavní rolí ve Strakonickém dudákovi.
V Národním divadle zaujal i hlavní rolí ve Strakonickém dudákovi.

Úspěch slavíš i s Caberetem Calembour, který se hraje právě v menším divadle. Kde vznikl prvotní nápad a je vaše sestava teď kompletní?

Začali jsme ho dělat na DAMU. Měli jsme v sobě pnutí dělat takový žánr a celkově ho bylo nějak málo. Asi to bylo ve vzduchu, protože od té doby se ho vyrojily mraky. Kompletní jsme, jen ve hřePlejtvák hraje Ivánek Lupták jako host, jinak jsme pořád původní pětka. Kdo se nám hodně prostřídal, to jsou muzikanti. Spolupracovali jsme postupně se čtyřmi flétnistkami, třemi houslisty a čtyřmi klavíristy. Je těžké najít muzikanty, kteří mají rádi takový styl práce a berou to jako srdcovou záležitost. Jsem strašně rád za to, do jaké party se Orchestr Calembour vykrystalizoval. Jsou skvělí!

Hra Kvidoule 3+KK trvá přes hodinu a půl bez přestávky. Je těžké udržet svoji i divákovu pozornost?

Chtěli jsme, aby tento formát měl maximálně hodinu a půl. Kvidoule 3+KK už nám přišla dlouhá, říkali jsme si, že to nemůže lidi tak dlouho bavit. Všichni nám ale říkají, že jim to naopak utíká strašně rychle. Asi je to tou členitostí. Písně, skeče, projekce, dialogy… pořád nové podněty. Naštěstí se nám stalo, že představení graduje. Neznalí diváci se chvíli rozkoukávají, musí čapnout styl humoru. Všichni se shodují, že od jednoho momentu už to pro ně je úplně dokonalé. Chceme ještě udělat nějaké změny, aby ta dokonalost byla hned od začátku. A pro nás je tohle představení za odměnu. Dobře jsme si to rozvrstvili a rozdělili, bavíme se písničkami, máme čas na odpočinek a na to, co koho baví. Vždycky se na reprízu těšíme, žádný stres.

Tvoříte vy kluci, nebo se zapojují i holky?

Už od začátku autorsky tvoříme hlavně my kluci. Je to dáno tím, že jsme si Calembour vymysleli a všichni tři jsme měli ambici psát. Prostě jsme se tak sešli. A už tři lidi jsou na jednu komunikaci až až. Ale v žádném případě nemáme děvčata jen na okrasu. I když na tu taky. Bez nich bychom byli namydlení. O interpretačních kvalitách nemluvě. Samozřejmě se zapojují. A na vymýšlení nejsou jen texty. Klárka například dělá choreografie a spoustu výtvarné práce. A spousta vtipů vzniká až při zkoušení. Legendární je Kecčin břichomluvecký výstup s Kašpárkem. Nápad vzešel od nás, ale co z toho Kecka udělala!

Hádáte se u tvoření?

Kvidoule 3+KK vznikala dost harmonicky. Před pár lety jsme si samozřejmě užili i pěkné krize. Ale ustáli jsme to a naučili jsme se, jak spolu vyjít. Přece jen tři kohouti s různými vizemi… Ale teď už víme, co koho štve, za co bude lobbovat, co jsou jeho priority. Je to na jiné úrovni, nemá smysl se hádat. To ovšem neznamená, že se nehádáme. To k tomu patří. Hodně jsme se vycvičili při tvorbě poloimprovizovanýchKalavačerů. Ty jsme dělali asi tři roky poměrně intenzivně, pokaždé vzniklo svébytné představení. Tam jsme se naučili spolu tvořit, nejdřív to zhruba společně vymyslet, pak si rozdělit práci a potom zas všechno pospojovat.

Jsou ti bližší, co se týče tvorby, divadla malých forem, nebo velké scény?

Určitě je mi bližší malé divadlo, je to intenzivnější zážitek, pro tvůrčí práci je rozhodně vhodnější. Herci v malých divadlech se lépe znají, dá se hrát jemnokresbou, všichni mezi sebou cítí tu chemii. I diváci a herci. Společná katarze… Zase člověk musí být úplně opravdový a jít s vnitřkem na trh. S velkým divadlem je to náročné, všechno tam musí fungovat na jiné úrovni. Je to obrovské soukolí. Na diváka nedolehne tolik emocí ze hry, pokud se nejedná o úplně dokonalé představení. Musí investovat víc pozornosti, aby se mu to vrátilo. Zároveň je to ale veliká výzva a úkol a řemeslně strašně náročné. Pro mě to znamená hledání hodně věcí. Jak pracovat s energií? Zkušení herci jsou schopni zahrát detail na obrovském jevišti. Mluví potichu a myšlenka slova doletí až na galerii. Je na čem pracovat.

Máš zkušenosti i s filmem, zahrál sis například v Zakázaném uvolnění. Máš radši filmovou, nebo divadelní práci?

Zatím mám radši tu divadelní, ve filmu si nejsem tak jistý. Všechno se potřebuju postupně učit, i naučit se divadlo mi trvá vždycky dlouho. Film pro mě jako herce postrádá možnost katarze. Samozřejmě každý herec chce točit filmy. Mají stálou hodnotu, přináší popularitu a je to úchvatný svět. I styl hraní je jiný a v něčem může být zábavnější. Chci se dopracovat k tomu, abych si natáčení dokázal užívat. Takže zatím to beru tak, že sbírám zkušenosti. Nabídek je hodně, ale já teď nemám čas, není kam spěchat.

Nemáš někdy pocit, že si divadla přehlcen?

Samozřejmě. To je jako s každou prací. Ale myslím, že mám trochu odstup. Já totiž nikdy nechtěl být hercem. Nedávno jsme s kamarádkou přišli na to, že vůbec nejsem herec a že to na všechny jenom hraju. A že to bude pěkný průšvih, až to na mě praskne. Je to pro mě hodně těžké být na jevišti, musím překonávat strašně moc věcí. Baví mě umění jako celek, tak jsem se dostal k herectví.

Je nutné se od divadla odreagovat.
Je nutné se od divadla odreagovat. Igor Orozovič v Budapešti.

Dovedeš si představit práci mimo jeviště? Za oponou?

Vždycky jsem koketoval s režií, ale necítím se na to dost intelektuálně zdatný, není to zas taková sranda. Dřív jsem psal i režíroval různé komedijky s kamarády, teď děláme kabaret, ale čím víc tohle dělám, tím mám větší respekt k ostatním složkám divadla. Mám pocit, že se jim čím dál víc vzdaluji. Ale někdy si třeba něco vyzkouším. Obecně je trochu nebezpečné, když se herci vrhají do režie. Ale až to na mě přijde, nebudu se tomu bránit.

Mezi tvé zájmy patři i výtvarné umění. Sleduješ výtvarnou scénu a máš čas chodit na výstavy?

Nesleduju moderní výtvarnou scénu, ale to nedělám v žádném odvětví, nedokážu hromadit v hlavě informace a data. Co si přečtu, hned zase nevím. Výtvarno i hudba mě teď baví čím dál tím víc ve smyslu relaxace. Když je hodně práce v divadle, tak je potřeba někam utéct. V jednom antikvariátu jsem objevil lepty Toyen. Dostal jsem amok, že si musím udělat radost. Úplně jsem se do toho zamiloval, málem jsem si to koupil. Přibrzdil jsem a koupil jsem si jako záplatu aspoň krásné vydání Kytice s ilustracemi a podpisem Jana Zrzavého. Na výstavy chodím skoro pořád.

Zajímáš se o výtvarné umění i aktivně?

Nejraději tvořím koláže nebo si kreslím redisperem. Teď jsem si nakoupil skvělé barevné inkousty a dostal jsem pero Kaweco s kaligrafickými hroty. Koláže jsem dělal v Ostravě ke každému představení, dávali je dokonce do programu. Už to mám jako takovou tradici a dělám je dál ke každému představení jako zlomvazku pro kolegy.  Rád dělám i linoryty. Nemám žádné vzdělání, ale dělám to strašně rád. Chtěl bych to dělat intenzivněji, ale není na čas, což mě trochu štve. Ale on zase bude.

Na hudbu čas máš, nebo skládáš jen pro Cabaret Calembour?

Je to už asi rok, co jsem dělal písničky pro dětské rádio Pigy. Nahrávali jsme s naším orchestrem z kabaretu a hodně mě to bavilo. Cabaret je dobrý v tom, že se mám k čemu upnout, mám cíl a motivaci. Teď jsem si pořídil svoje dudy, z toho mám radost, naučit se chci i na kytaru. PředstaveníV rytmu swingu buší srdce mě zase donutilo cvičit na klavír. Teď mě oslovil Pavel Ondruch, abych mu udělal hudbu k představení do Ungeltu. Sice to mají být jen hudební předěly, ale i tak si toho strašně vážím.

Za představení V rytmu swingu buší srdce mé jsi obdržel i nominaci na cenu Thálie.

Spíš je to pro mě stres. Člověk by se radoval, kdyby mohl, ale nejde se radovat z věci, kterou ještě nedostal. I když samotná nominace je samozřejmě skvělá. Ale víte jak…

Získávat ceny za divadlo pro tebe není hlavní?

To já bych klidně ty ceny bral, ale aby mi to rovnou řekli! Snažím se ten stres moc nevnímat, daří se mi to odstřihnout. Čekání předtím si člověk moc neužije. Pro rok 2012 jsem byl nominovaný za roli faraona v muzikálu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde jsem měl jednu, takovou efektní, písničku. Věděl jsem, že by bylo hloupé, kdybych cenu dostal já za svůj čtyřminutový výstup a ne člověk, co odehraje celou Pomádu. Každý, včetně mě, chce určitě občas dostat nějaké ocenění. Nikdo to kvůli tomu nedělá, ale myslím si, že umělec potřebuje ocenit, užírá se, pokud není uznaný.

Může být ale dobrý i bez ceny.

Myslím si, že procento lidí, kterým je to úplně jedno, je málo. Je to trošku pokrytectví. Kdybych tu cenu nechtěl, tak to řeknu rovnou a nejdu tam. Já bych byl za ní rád. Podle mě je ale trošku šikana, že herci během vyhlášení sedí na jevišti, to je normální sadismus.

Takže na samotný ceremoniál ses netěšil?

Ten mě úplně ničí. Mimo své role neumím hrát. Je rozdíl hrát roli a hrát v životě. Na tom ceremoniálu nemůžeš třeba vůbec sedět vedle člověka, kterého máš rád, aby tě podržel. Hodinu a půl se musíš nějak tvářit. Děkovná řeč je další stres, ale už příjemný. V případě neúspěchu se musím tvářit tak, že tu cenu samozřejmě od začátku přeju kolegovi, kterého jsem v životě neviděl. To si říká o nějakou recesi, být pankáč, tak bych to udělal (smích).

Cenu jsi ale nakonec nedostal.

Musím, říct, že jsem čekal, že mě to zdrbne mnohem víc. Ale naštěstí jsem si všechny emoce odžil přímo při ceremoniálu. Vzal jsem si sebou takovou krásnou pamětní minci Národního divadla, kterou jsem kdysi dostal od mámy a celou dobu jsem si s ní přiznaně hrál, abych mohl tu nervozitu někam soustředit a aby zbytek těla mohl být v klidu. To fungovalo. Celou dobu jsme si pěkně povídali s tatínkem Jana Kříže, to mě taky uklidňovalo. Po vyhlášení ze mě spadl stres z projevu a smutek z neúspěchu se skoro nedostavil. Jen na chvíli. Vlastně ze mě spadlo nějaké břemeno. Pak se mi chtělo strašně čůrat, takže už jsem neměl myšlenky na nic jiného, než na konec ceremonie (smích). A pak na Žofíně, kde jsem čekal škrobenou nudu, jsme všichni byli mile překvapení, kolik je tam mladých a jaká panuje skvělá uvolněná nálada. Byl to pěkný večer, přišel jsem domů v pět ráno.

Foto: archiv Cabaretu Calembour, Radovan Šťastný, Viktor Kronbauer a Tereza Dočkalová