Recenze: Film Jsem božská pobaví, ale jaká je vlastně jeho myšlenka?

0
47

Ne každý přišel za ta léta humoru herečky Amy Schumer na chuť, ať už v sérii krátkých dvacetiminutových skečů Amyino plodné lůno nebo ve stand-upech. Její poslední počin je postava Renee z filmu Jsem božská (I Feel Pretty), které se zhostila dobře, nýbrž způsob, jakým byl zpracován jinak zajímavý námět, komedii poněkud degraduje.

„Ten snímek není o body shamingu,“ hájí svůj nejnovější film Amy Schumer a neskrývá zklamání z recenzí, jež kritizují negativní pohled hned několika postav na ženy, co nevypadají jako modelky. Jenže nenabýt negativního dojmu ze snímku kvůli body shamingu je dosti těžké, ale popořadě.

Renee pracuje v zapadlé kanceláři, již sdílí pouze se svým kolegou, který je vlastně spokojený a nesdílí její ambice cokoliv změnit. Renee má sice na první pohled všechno – zaměstnání, kamarádky, občas i nějakého toho kluka, jenže trpí nízkým sebevědomím, což se odráží v různých životních situacích a trapasech, které se jí stávají. Jedním z nich je uhození do hlavy během hodiny spinningu, na níž je jako jediná žena s nadváhou. Onen úder zapříčiní to, že se Renee najednou vidí tak, jak vždy toužila vypadat – jako krásná, hubená, atraktivní a sexy kost, a sebevědomí jí tak stoupne raketovou rychlostí.

Díky tomu sbalí v čistírně budoucího přítele a vypracuje se na vysněnou pozici recepční ve slavné firmě, jež právě uvádí novou kosmetickou řadu pro “obyčejné ženy”. Jenže ve společnosti pracují jen samé dokonalé a éterické krásky, které o “normálních” ženách nevědí vůbec nic, jen jimi pohrdají. Šéfka společnosti Avery LeClair (Michelle Williams) si uvědomí, že by z Renee mohla mít užitek, a tak přichází hrdinčina šance, jež bude dokonána patetickým projevem na tiskové konferenci, v rámci níž jí dojde, že se žádný zázrak nestal a že je pořád vzhledově ta stejná Renee, jakou bývala před úrazem. Samozřejmě všechno dobře dopadne, Renee už si konečně věří, práce ji zůstane a co je nejdůležitější, našla lásku a odpuštění u kamarádek, k nimž se jako božská chovala povýšeně a urážlivě. Toť k příběhu.

Jednotlivé situace s božskou Renee jsou poměrně vtipné, jelikož hlavní postava dosáhne všeho, co chce, i přesto, že se jí ostatní směji a dívají se na ní s předsudky už jen pro to, že nemá padesát kilo i s postelí. Renee tak díky svému novému sebevědomí získá práci v prestižní společnosti, málem vyhraje promenádu v plavkách a sbalí kluka, jenž se pyšní ještě nižší sebedůvěrou než ona před uhozením do hlavy. Jenže tady začíná kámen úrazu. Amy Schumer není žádná ošklivka a má postavu jako každá druhá. Ve snímku je však vyobrazená jako podivínka s přehnaným sebevědomím…. vždyť se podívejte na její postavu! Měla by zalézt zpátky do kanceláře ve sklepě a radši se moc neukazovat!

Tak přesně to si myslí každá postava z druhé strany barikády a to i ty, které mají vlastně úlohu komparzu. Takže při sledování filmu nabudete rychle pocitu, že sice dokážete vše, když chcete a nebudete se bát, přesto na vás všichni budou koukat jako na pitomce a myslet si, že jste z jiného vesmíru jen proto, že máte nadváhu. Ten film je zkrátka natočen tak, že jej lze tímto způsobem interpretovat, ať se to tvůrcům líbí, nebo ne. Umocňuje to už jen to, že se zprvu božská Renee sníží/povýší na úroveň chic, elegantních, úspěšných a dokonalých lidí a začne své kamarádky “vylepšovat”, aby byly jako oni.

Když se nad filmem nezamyslíte, je to vlastně ideální volba pro holčičí večery. Pobavíte se, zasmějete se vtipným i trapným situacím a klišé, kterým ani titul Jsem božská neunikl. Pokud si však z filmů rádi odnášíte i nějakou myšlenku, v tomto případě budete tápat, co tím vlastně tvůrci chtěli říct a jestli se jim to povedlo. S velkou pravděpodobností dojdete k názoru, že námět a scénář šly uchopit lépe. Když už je onen body shaming přítomný, proč v roce 2018, kdy je sebeláska jedním z hlavních témat, pořádně nezdůraznit, že takové konání je špatné?